Vnouče mi sdělilo myšlenku, která změnila můj pohled na stárnutí.

Člověk někdy žije tak zaběhnutě, že si ani nevšimne, jak sám o sobě uvažuje. A pak přijde drobná poznámka, která mu zničehonic pootočí pohled. Mně se to stalo nedávno – úplně obyčejná věta od vnoučete mě zastavila uprostřed dne a zůstala mi v hlavě mnohem déle, než bych čekal.

Teprve večer, když jsem měl klid, jsem si uvědomil, jak často kolem sebe slyším, že se někdo „cítí starší, než je“. Jako by se to říkalo automaticky, bez přemýšlení. Přitom výzkumy Psychologického ústavu Univerzity Karlovy už nějakou dobu upozorňují, že lidé ve středním věku skutečně mají tendenci vidět sami sebe jako starší a méně schopné, než jak je vnímají ostatní. Takové nastavení pak ovlivňuje i to, do čeho se pouštějí a co rovnou vzdávají.

Kdy obyčejná věta člověka zarazí

Ta věta, která mě tak rozhodila, vlastně žádné drama nebyla: „Ty máš ale čas na všechno.“ Nebyla v ní ani ironie, ani výčitka. Vnouče jen řeklo, že u dospělých je zvyklé na spěch a krátké odpovědi a že je zvláštní, že u mě ne. Místo aby mě to pobavilo, mě to překvapilo a trochu dojalo. Až s odstupem mi došlo, že možná nejde o věk, ale o to, že jsem si konečně začal vybírat, co má smysl a co už ne.

Když jsem se snažil pochopit, jestli na tom něco je, narazil jsem na studii publikovanou v Nature Aging. Zkoumá schopnost lidí ve vyšším věku rozlišovat mezi podstatným a tím, co jen ruší. Podle ní si starší lidé často umějí lépe srovnat priority, i když o tom sami nemluví. Psycholožka Jana Špačková z Masarykovy univerzity mi k tomu řekla, že děti tyto rozdíly vnímají překvapivě přesně. Zatímco dospělí řeší především omezení spojená s věkem, děti si spíš všimnou trpělivosti, nadhledu a toho, že starší lidé dokážou uklidnit situaci, když je to potřeba.

Proč se tolik bojíme stárnutí

Během hledání dalších informací jsem se dostal k doporučením Světové zdravotnické organizace. Ta upozorňuje, že negativní pohled na vlastní věk může člověka připravit nejen o aktivitu, ale dokonce i o část životní energie. Pokud má někdo představu, že už „není věkově vhodné“ jezdit na kole nebo chodit mezi lidi, často s tím opravdu přestane. Přitom statistiky Českého statistického úřadu ukazují, že současní senioři jsou aktivnější než generace před dvaceti lety – více sportují, častěji chodí do klubů i na kulturní akce.

Co se stane, když změníme způsob, jak o sobě mluvíme

Během posledních týdnů jsem mluvil s několika známými kolem padesátky a všiml jsem si jedné společné věci. Mnozí z nich vědomě opouštějí věty typu „už jsem na to starý“ a nahrazují je prostým „to mě neláká“ nebo „chci se věnovat něčemu jinému“. Možná to zní nenápadně, ale je v tom velké uvolnění – místo hranic přichází rozhodování.

Psychologové tento přístup označují jako aktivní sebepojetí. Člověk si při něm vytváří identitu nezávislou na představách, co by ve svém věku měl nebo neměl dělat. Výsledky dlouhodobého evropského výzkumu Share navíc ukazují, že lidé, kteří vnímají věk spíš jako součást příběhu než jako překážku, bývají spokojenější a méně podléhají stresu.

Ta krátká věta od vnoučete mi připomněla, že klidnější tempo nemusí znamenat únavu nebo rezignaci. Může to být jen způsob, jak být s lidmi opravdověji. A občas právě děti, které ještě nepřemýšlejí v kategoriích „patří – nepatří k věku“, ukážou člověku to, co sám přehlížel.

Zdroje: nature.com, who.int, muni.cz, czso.cz