V zaměstnání mi položili nečekanou otázku, na kterou jsem nebyla připravená. Jak si to mohli dovolit?

Stačilo pár slov, aby se běžná porada zlomila úplně jiným směrem. Nikdo z nás si ten den nepřipravoval nic výjimečného – šlo jen o rutinní shrnutí toho, co nás čeká. Pak ale vedoucí pronesla otázku, která zpočátku působila skoro nenápadně: co bychom změnily na svém pracovním dni, kdybychom si mohly vybrat jen jednu jedinou věc.

Nešlo o žádnou kontrolní past ani skrytou kritiku. Přesto se po krátké odmlce ozvaly první reakce. Kolegyně mluvily o únavě, o tom, že den často uteče ve víru drobných úkolů, které se na člověka nabalí, aniž si toho všimne. Padaly i zmínky o tom, jak ženy pořád ještě automaticky berou víc povinností, než mají – ne proto, že by musely, ale protože se to zkrátka očekává.

Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví podobné situace popisují jako skrytý tlak. Jde o stav, kdy člověk ještě nemá sílu nebo čas rozpoznat, co ho ve skutečnosti vyčerpává, ale tělo už dává najevo, že něco není v pořádku – třeba právě únavou nebo tím, že se hůře soustředí.

Otázka, která změnila atmosféru v celé místnosti

Co nás překvapilo nejvíc, byl okamžitý přesun k tématu, o kterém jsme do té doby mluvily jen okrajově: času. Nešlo ani tak o technologie nebo pracovní nástroje, ale o obyčejný čas, který se nám mezi povinnosti rozpadal rychleji, než jsme ho stíhaly sbírat. Několik žen vyslovilo v podstatě stejnou větu téměř současně – je toho prostě moc, ať se snažíme sebevíc.

Statistiky OECD dlouhodobě ukazují, že Češky patří mezi ženy v Evropě, které tráví nejvíce času kombinací práce a péče o domácnost. Možná i proto ta jednoduchá věta tak silně zarezonovala. Najednou jsme nahlas slyšely něco, co v sobě spousta z nás nosila už delší dobu.

Když se z drobností stane trvalé vyčerpání

Během další debaty se ukázalo, že přetížení málokdy přijde v podobě jednoho velkého problému. Většinou jde o nenápadné drobnosti, které člověk vezme na sebe „jen na chvilku“. Jedna kolegyně popsala, jak si bez rozmyšlení přidala přípravu prezentace, i když měla před sebou vlastní termín odevzdání. Jiná říkala, že na e-maily odpovídá až večer doma, protože přes den nemá prostor se zastavit.

Psychologové tomu říkají mikroúlitby. Malé, zdánlivě nevinné věci, které děláme, abychom někomu ulehčili nebo nebrzdili tým. Potíž je, že když se jich nasbírá příliš mnoho, člověk se ocitne ve spirále, kterou už sám neunese. Podle výzkumu zveřejněného v časopise The Lancet Psychiatry mohou právě tyto drobné ústupky vést ke stresu, který se časem stane trvalou zátěží.

Zajímavý moment nastal až na konci porady. Uvědomily jsme si, že většina z nás měla pocit, že se něco dlouhodobě nedaří, jen to nikdo neuměl přesně pojmenovat. Psychologové tomu říkají okamžik pojmenování – chvíle, kdy člověk poprvé jasně uvidí souvislosti, které předtím přehlížel.

Co se dělo po poradě

Vedoucí nakonec přišla s jednoduchým nápadem: během týdne si zapisovat, kolik času nám zabírají úkoly, které nepatří přímo do naší pracovní náplně. Když jsme výsledky po týdnu porovnávaly, trochu nás to zaskočilo. U většiny z nás se navíc objevily tři až čtyři hodiny týdně, které jsme strávily činnostmi navíc – úkoly, které vznikly ne z nutnosti, ale z tichého očekávání.

Jak s tím začít pracovat

Po vyhodnocení výsledků se vedení rozhodlo upravit některé postupy. Vznikly bloky bez e-mailů, aby se lidé mohli víc soustředit a nemuseli neustále přepínat mezi úkoly. U nových zadání se začalo jasně určovat, kdo má kolik kapacity. A pokud někdo prostor nemá, prostě to řekne nahlas. Stejnou praxi doporučují i odborníci z ČVUT, kteří se dlouhodobě věnují dopadům multitaskingu – podle nich se lidem, kteří si lépe hlídají svůj pracovní prostor, výrazně snižuje chybovost.

Pro mě osobně měl celý příběh jednoduché vyústění. Člověk si někdy neuvědomí, že běží příliš rychle, dokud ho nezastaví obyčejná otázka. Nemusí to být žádná kritika ani nátlak. Spíš příležitost podívat se na vlastní den jinýma očima a zjistit, kde zbytečně ztrácí energii.

Pokud jste se do podobného tempa někdy dostali, zkuste si pár dní zapisovat, čím trávíte čas navíc. Často stačí jen krátké zmapování, aby člověk uviděl, kde může trochu ubrat. A někdy opravdu přijde změna až ve chvíli, kdy se nad zdánlivě obyčejnou otázkou zastavíte.

Zdroje: paqresearch.eu, fsv.cuni.cz, apa.org, idnes.cz, novinky.cz