Tento socialistický výrobek byl předmětem posměchu. Dnes ho sběratelé hledají s nadšením.

Ještě před třemi dekádami ji lidé bez velkého přemýšlení odváželi na chalupu nebo rovnou do sběru. Dnes? O stejný kus plastu a motoru se svádějí aukční přestřelky a částky šplhají k desítkám tisíc korun. Řeč je o vířivé pračce Tatramat, kdysi naprosto obyčejném pomocníkovi socialistických domácností.

Většina si ji vybaví okamžitě: plastová vana, hlasitý chod a máchání prádla pěkně ručně. V sedmdesátých a osmdesátých letech to byl v podstatě standard. Automatické pračky byly podpultové zboží a jejich cena představovala několik výplat, takže Tatramat z Popradu zaplnil mezeru na trhu. Jednoduchý, odolný a hlavně dostupný.

Dnes je všechno jinak. Co tehdy znamenalo kompromis, působí teď jako autentická stopa minulosti. A právě tahle opravdovost, lehce syrová a bez příkras, sběratele přitahuje.

Proč byla terčem vtipů a ironie

Princip fungování nebyl nijak složitý. Elektromotor roztočil dno s lopatkami, voda s práškem vytvořila proud a prádlo se v něm dokola převalovalo. Odstřeďování probíhalo zvlášť, v jiné nádobě. Člověk musel prádlo přendat, nastavit čas a hlídat to. Dnes by to málokdo označil za komfort, ale oproti valše to byla úleva.

Jenže kolem pračky se rychle vytvořila pověst hlučného a trochu neposedného stroje. Uměla se rozvibrovat tak, že popojela o pár centimetrů, občas i víc. Někteří tvrdí, že „cestovala“ po koupelně sama. Design byl spíš vedlejší produkt výroby, nikdo ho moc neřešil. Šlo hlavně o funkčnost a dostupné materiály, nic víc.

Jak se z běžné věci stal sběratelský hit

Zájem o Tatramaty souvisí s širší vlnou návratu k věcem z druhé poloviny 20. století. Kurátoři z Národního technického muzea mluví o fenoménu takzvaného designu normalizace. Předměty vzniklé v omezených podmínkách plánovaného hospodářství dnes působí překvapivě osobitě, i když tehdy šlo hlavně o to, aby fungovaly.

Na aukčních serverech se zachovalé kusy běžně pohybují mezi pěti a deseti tisíci korun. Modely v opravdu pěkném stavu, ideálně s původní krabicí nebo návodem, se dostanou klidně přes patnáct tisíc. Největší zájem bývá o první série ze šedesátých let – mají jiné logo i barvy, a to sběratelé řeší.

O ceně rozhoduje několik věcí:

• technický stav, tedy funkční motor a nepopraskaná vana,
• dochovaná dokumentace nebo účtenka,
• příběh konkrétního kusu.

Pračka, která stála čtyřicet let v jednom panelákovém bytě a má k tomu papíry, vyvolá větší zájem než anonymní nález z bazaru. Možná je to iracionální, ale funguje to tak.

Nostalgie jako ekonomická síla

Sociologové používají pojem paměťová nostalgie. Lidé kolem čtyřicítky a padesátky se vracejí k věcem, které měli doma jako děti. Nejde jen o vzpomínku v hlavě, spíš o potřebu mít minulost doslova na dosah ruky. Spotřebič, který kdysi symbolizoval nedostatek, dnes připomíná dobu, která byla v něčem přehlednější. I když samozřejmě nebyla jednoduchá.

Ekonomický pohled je střízlivější. Tatramatů se vyrobilo hodně, ale opravdu zachovalých kusů ubývá. Každý vyhozený exemplář zvyšuje hodnotu těch ostatních, to je obyčejná nabídka a poptávka.

Má smysl starou pračku prodávat, nebo si ji nechat

Pokud vám stojí na chalupě nebo ve sklepě, první krok je jednoduchý: zjistit přesný model a rok výroby. Štítek bývá na zadní části u motoru, někdy je už hůř čitelný. Sběratelé radí nebrat na plast agresivní čističe. Mohly by poškodit původní povrch i samolepky, a to je škoda. Patina se totiž počítá.

Nejde ale jen o peníze. Vířivá pračka připomíná dobu, kdy domácnosti neměly na výběr z desítek programů a displejů. Přesto fungovaly. Možná právě tahle obyčejnost dnes působí sympaticky, bez přetvářky a marketingu.

Trendy se mění rychle a co má cenu dnes, nemusí ji mít za pár let. Nebo naopak. Kdo doma schovává zachovalý Tatramat, nedrží jen starý spotřebič. Drží kus historie, malý ale výmluvný. A ten může mít větší hodnotu, než se na první pohled zdá.

Zdroje: ntm.cz, aukro.cz, sbazar.cz, tatramat.sk