Syn mě požádal, abych na návštěvu nenosila dárky. Nešlo o úsporu peněz.

Jednou jsem stála v chodbě u syna, ještě jsem si nestihla zout boty, a on mi trochu rozpačitě naznačil, abych příště raději nic nenosila. Držela jsem v ruce tašku s drobnostmi pro vnučku a na chvíli mi úplně došla slova. Ne proto, že by mě to urazilo – spíš jsem nevěděla, co přesně tím myslí.

Vyrůstala jsem v rodině, kde se na návštěvu nikdy nechodilo s prázdnýma rukama. Malá pozornost byla samozřejmost. Syn ale pokračoval a postupně mi došlo, že nejde o nevděk ani o šetření. Řekl, že jejich byt začíná být přeplněný věcmi, které se sice líbí, ale po týdnu leží v krabici. A že už mají jednoduše dost pocitu, že musí pořád něco uklízet nebo přesouvat z místa na místo.

Nejdřív jsem si říkala, že přehání. Jenže když jsem si doma dohledala několik čísel od Českého statistického úřadu o tom, jak roste množství vyhazovaných věcí z domácností, pochopila jsem, že to není jen jejich pocit. Mnozí se dnes snaží prostoru odlehčit a je to téměř generační trend.

Jak nás zahlcují i malé věci

Psycholožka Magdalena Dostálová z Fakultní nemocnice Olomouc v několika rozhovorech upozorňuje, že rodiče často cítí tlak neustále dětem něco pořizovat. Buď aby „nezaostávali“, nebo aby si kompenzovali málo společného času. Syn mi přiznal, že je to u nich podobné. Hračky, které měly být radostí, se nenápadně změnily v další položku na seznamu toho, co musí doma zvládnout.

Když jsem se do tématu ponořila víc, narazila jsem na britský výzkum Institute of Child Health, který kdysi citoval The Guardian. Tam vědci upozornili, že příliš mnoho hraček může dětem paradoxně zhoršovat schopnost soustředění. Najednou jsem si vzpomněla, jak mi syn vyprávěl, že jejich malá si vystačí s jednou stavebnicí klidně půl hodiny, ale koše plného dalších hraček si ani nevšimne.

Věci, které nám berou klid

V podobném duchu mluvila i socioložka Jenny Davisová v rozhovoru pro The Atlantic. Podle ní zahlcené prostředí zvyšuje stres i u dospělých – ne nutně tím, že je nepořádek, ale samotnou přítomností věcí, které není kam dát. Přesně ten pocit jsem měla, když jsem se u syna rozhlédla. Všechno bylo uklizené, ale stejně jako by každá polička potřebovala o jeden předmět míň.

Syn mi pak bez okolků řekl, že některé dárky musí rovnou odkládat stranou, protože pro ně doma není místo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše generace, která chtěla dětem dopřát víc než sama měla, možná někdy zapomíná, že méně může být opravdu více.

Co můžeme přinést místo věcí

Když jsme o tom začali mluvit otevřeně, ukázalo se, že řešení je vlastně jednoduché. Syn navrhl, abychom místo drobností raději přinášeli něco, co nezabere místo – trochu času nebo pomoci. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi ta myšlenka líbila.

Nabídnout hlídání, přivézt čerstvé ovoce, když mají doma náročnější týden, nebo přijít o chvíli dřív a pomoct s přípravou večeře. Všechno jsou to věci, které jim uleví víc než další hračka. A navíc je u toho vidím a trávíme spolu čas – a o ten přece jde.

Postupně jsem si vytvořila malé pravidlo: dřív než něco koupím, zeptám se, jestli by to doma vůbec využili. A pokud ne, přijdu raději s volným odpolednem a chutí být spolu. To se neodkládá na poličku a nepřidělává práci. A kupodivu mám pocit, že takhle dávám víc než dřív.

Zdroje: psychologytoday.com, avcr.cz, wrap.org.uk, apa.org