Šéf mi navrhl, abych si zkrátila obědové pauzy. O skutečném důvodu jsem se dozvěděla až od kolegyně.

Jednou po poradě ke mně šéf přistoupil a mezi řečí poznamenal, jestli bych nemohla „malinko zkrátit pauzy“. V první chvíli jsem jen zírala. Nejsem typ, co tráví půl dne v kuchyňce, práci odevzdávám včas a nikdy jsem neslyšela jedinou výtku.

Několik dní jsem přemýšlela, kde se tahle poznámka vzala. V týmu byl klid, žádný nový předpis, žádná změna směrem shora. Jen zvláštní naznačení, které nemělo jasný rámec. Šéf to řekl tak neurčitě, že jsem si nebyla jistá, jestli po mně něco chce, nebo jen „nadhazuje“ představu.

O kousek dál mě posunula až kolegyně, která na chodbě zaslechla řeč o tom, že se prý v oddělení řeší „neproduktivní čas“. Najednou mi to začalo zapadat. V posledních měsících firma nasadila několik nových monitorovacích nástrojů a já si teprve teď spojila, proč se začalo častěji mluvit o aktivitě u počítače. Experti z Výzkumného ústavu bezpečnosti práce upozorňují, že podobný dohled může zaměstnancům způsobovat stres a pocit, že musí neustále dokazovat, že pracují.

Nový systém spuštěný tak tiše, že si ho sotva někdo všiml

Když jsem se rozhodla si informace ověřit, zjistila jsem, že firma potichu nasadila nový způsob vyhodnocování výkonu. V přehledech se objevily ukazatele, které sledují i chvíle, kdy člověk nepíše nebo nepohybuje myší. Podobné produkty popisuje časopis Moderní řízení – v ideálním případě mají pomoct pochopit pracovní procesy, ale bez kontextu často vytvářejí naprosto zkreslený obraz. A přesně to se u nás začínalo dít.

Kolegyně mi pak po pár dnech řekla, že úplně stejnou poznámku od šéfa slyšela už dřív. Jen o tom nemluvila, protože nechtěla „dělat dusno“. Psychologové z Karlovy univerzity varují, že právě tahle opatrnost je živnou půdou pro situace, kdy lidé raději mlčí a přestávají věřit, že má cenu něco řešit. Je to začátek naučené bezmoci, která se v týmech plíží nenápadně.

Když jsem se nakonec odhodlala zajít na HR, situace obrátila ještě směšnější směr. Ano, systém prý pauzy sleduje, ale firma nikde nedefinuje, jak dlouhé mají být. Ukázalo se, že „zkracování obědů“ nevycházelo shora, ale od několika manažerů, kteří se snažili vypadat aktivně. Do ruky se mi nakonec dostal interní dokument, kde se psalo o potřebě „rychlých opatření“ — šlo spíš o gesto než o skutečný problém.

Když se čísla špatně přečtou, realita se začne ohýbat

Odborníci z Psychologie dnes upozorňují, že čísla vytržená z kontextu mohou firmám napáchat víc škody než užitku. Pauza není ztráta času, ale součást práce. Lidská pozornost podle studií klesá už po dvaceti minutách, ať si o své výkonnosti myslíme cokoli. Delší přestávka tak automaticky neznamená lenost a kratší pauza neznamená, že člověk podává lepší výsledky.

Po několika týdnech se o tom začalo mluvit otevřeněji a brzy vyšlo najevo, že nejsem jediná, kdo podobnou poznámku slyšel. Někteří kolegové se ozvali hned, jiní čekali, až HR nastaví jasnější komunikaci. A právě tehdy se ukázalo, že nešlo o maličkost, ale o trend, který by mohl snadno zakořenit jako nová firemní norma, kdyby se mu nikdo nepostavil.

Dnes už si oběd bezdůvodně nezkracuji a s odstupem vidím, jak moc může drobná věta rozhodit člověku jistotu, pokud se nevysvětlí. A jestli jsem si něco odnesla, pak to, že někdy stačí položit jednoduchou otázku a ukáže se, že problém není v našich pauzách, ale v tom, jak někdo interpretuje data, kterým ani sám pořádně nerozumí.

Je zvláštní uvědomit si, kolik zbytečných nedorozumění vzniká jen proto, že se kolem drobností dělá ticho. Přitom občas stačí opravdu málo — říct nahlas, co člověku nesedí, a zjistit, že podobně to vidí i ostatní.

Zdroje: modernirizeni.cz, vzbp.cz, psychologie.cz, idnes.cz, ihned.cz