Psi vyvinutí pro lov medvědů: Plemena s obratností, odvahou a neochvějnou loajalitou.

Představte si situaci, kdy se ocitnete v hlubokém lese, praskání větviček utichne a vzduch ztěžkne pachem, který v člověku probouzí zvláštní strach. Někde tam je medvěd. V tu chvíli nezáleží na tom, jak drahou máte pušku nebo jak moderní je vaše oblečení. Jediné, co stojí mezi vámi a nekompromisní silou přírody, je pes. Ale ne ledajaký. Jsou to plemena, která byla po staletí šlechtěna k tomu, aby se dívala smrti do očí a neuhnula. Nemají v sobě slepou zuřivost bojových plemen, ale chladnou hlavu, mrštnost tanečníka a srdce, které by pro svého pána tlouklo i poté, co by se zastavil čas. Tihle psí mazlíčci vás zkrátka ve štychu nenechají.

Jako loveckého psa si většina lidí představí ohaře vystavujícího bažanta nebo jezevčíka, který se rád vrtá v norách. Jenže lov velkých šelem, to je úplně jiná disciplína. Psi určení k lovu medvědů proto museli od pradávna splňovat jisté požadavky. Museli být dostatečně agresivní, aby medvěda zastavili a odvrátili pozornost od lovce, ale zároveň museli být dostatečně chytří a mrštní, aby je jedno máchnutí tlapy nestálo život. Proto postavit kdejakého padesátikilového psa proti půltunovému medvědovi by neskončilo dobře. Tito psi mají superschopnost kolem kořisti doslova tančit, útočit a uskakovat, držet šelmu na místě štěkotem a výpady, čímž dávají lovci čas na přesnou ránu. Vyžaduje to obrovskou psychickou odolnost, samostatnost a schopnost rozhodovat se ve zlomku vteřiny sám. A právě to z nich dělá tak specifické společníky – milující, ale tvrdohlavé, oddané, ale nikdy ne otrocké.

Karelský medvědí pes: Černobílý přízrak z Finska

Pokud existuje plemeno, které má své určení přímo v názvu a dělá mu čest každým coulem, je to karelský medvědí pes. Na první pohled byste si ho mohli splést s nějakou větší, robustnější lajkou, ale jeho černobílá srst skrývá náturu, která je tvrdší než finská žula. V zemi tisíců jezer, konkrétně v oblasti Karélie, byl tento pes po staletí formován drsnými podmínkami a nutností přežít. Má velmi vyvinutý čich, v tichosti sleduje stopu a teprve ve chvíli, kdy má medvěda nebo losa takříkajíc „na lopatě“, spustí svůj typický, rytmický štěkot. Tím dává pánovi signál: „Jsem tady, držím ho, přijď.“ Je až podivuhodné, že ačkoliv je vůči zvěři neúprosný bojovník, k lidem agresivní nebývá. V Čechách se s ním setkáte spíše na naháňkách na černou zvěř, kde jeho odvaha platí na divočáky stejně dobře jako na medvědy. Ale pozor, není to pes do kotce, na kterého se půjdete podívat jednou denně s miskou granulí. Potřebuje akci, pohyb a smysl života.

Západosibiřská lajka: Vlkova duše v psím těle

Když se podíváte do očí západosibiřské lajce, zaujme vás její pronikavý a nespoutaný pohled. Není divu, tohle plemeno má k vlkovi blíž, než by se mohlo zdát, a to nejen vzhledem. Pochází z drsného Uralu a Sibiře, kde se nikdo s nikým nemazlí, a psi tam po staletí sloužili jako univerzální nástroj přežití. Je to pes jednoho pána. Ostatní členy rodiny sice toleruje, bere je na vědomí, ale skutečný respekt si u ní vybuduje jen ten, kdo ji vede. Je to dominantní zvíře se silně vyvinutým loveckým pudem, což znamená, že pustit ji z vodítka v lese je ruská ruleta. Všechno, co utíká, je kořist. Její specialitou je vytrvalost a orientační smysl. V původním prostředí loví vše od veverek až po ty největší šelmy. A pokud byste si ji chtěli pořídit domů, neměli byste jí nechat se nudit. Nudící se lajka je tak trochu demoliční četa. Když jí ale dopřejete pohyb a zaměstnáte hlavu, získáte parťáka, který s vámi ujde světa kraj a v noci vás zahřeje v bivaku.

Východosibiřská lajka: Klidná síla tajgy

Ačkoliv se o ní mluví méně často než o její západní sestře, východosibiřská lajka je v mnoha ohledech impozantnější. Je to největší z loveckých lajek, pes, který svou konstitucí budí respekt už na dálku. Pochází z oblastí kolem řeky Amur a východní Sibiře, kde se využívala nejen k lovu, ale často i jako tažný pes. To jí dalo do vínku obrovskou fyzickou sílu. Při lovu medvěda se její rozvážnost mění v nekompromisní tvrdost. Říká se, že dospívá později než ostatní plemena, její povaha se formuje déle, ale o to pevnější pak je. Její vztah k člověku je hluboký, ale nevtíravý. Není to pes, který by se vám vnucoval, ale vždycky bude někde poblíž, aby měl situaci pod kontrolou. Pro lovce v drsném terénu je to neocenitelná vlastnost. Protože vědět, že se na psa můžete spolehnout, i když ho zrovna nevidíte, je k nezaplacení.

Norský losí pes šedý: Vikingův nejlepší přítel

Přesuňme se ze Sibiře do Skandinávie. Norský losí pes, neboli Elghund, je živoucí fosilií. Jeho předci doprovázeli Vikingy na jejich výpravách, hlídali osady a lovili v dobách, kdy se historie teprve rodila. Norové o něm mluví jako o národním pokladu a není těžké pochopit proč. Je to kompaktní, svalnatý špic s typicky zatočeným ocasem, který nese hrdě nad hřbetem. Jeho jméno sice odkazuje na losy, ale v Norsku se běžně využívá i k lovu medvědů. Jeho technika je mistrovská. Najde losa nebo medvěda, a začne na něj štěkat, ale ne ledajak. Musí uhýbat útokům, kličkovat a svým hlasem zvíře držet na místě, dokud se lovec neproplíží na dostřel.

Co dělá norského losího psa unikátním, je jeho sociální inteligence. Na rozdíl od lajek je to velmi dobrý rodinný pes. Je přátelský, miluje lidi a má v sobě jakousi starodávnou důstojnost. Ale pozor, stále je to lovec. Jeho hlas je zvučný a rád ho používá. Pokud bydlíte v paneláku a máte sousedy citlivé na hluk, tenhle Viking by vám mohl zadělat na domovní schůzi.

Proč tato plemena nepatří do každé ruky

Všechna zmíněná plemena spojuje jedna věc: primární instinkt. Nejsou to psi, kterých si po příchodu z práce nebudete všímat. Byli stvořeni k tomu, aby řešili problémy v divočině, ne aby leželi na gauči v satelitním městečku. Vyžadují majitele, který chápe, že jejich neposlušnost je ve skutečnosti znakem inteligence, a jejich potřeba pohybu není rozmar, ale biologická nutnost.

Zdroje: chovzvirat.cz, pesweb.cz, elghund.estranky.cz, chlupaci.cz