Primát: Když se roztomilost změní v noční můru, aneb jak šimpanzi nahradí žraloky v našich děsivých snech

Ach, kino. Místo, kde se můžeme na pár hodin v klidu schovat před realitou, zatímco nám na plátně předkládají novou realitu, která je, jak se zdá, tentokrát naplněná chlupatými, opičími hrůzami. Novinka s názvem „Primát“ už svým jménem slibuje něco… primárního. A vězte, že to slovo „primát“ zde neslouží jen jako označení druhu, ale jako zlověstné varování před tím, co se vám chystá vplížit do podvědomí.

Šimpanzi: Noví hrdinové hororu?

Když jsem poprvé zaslechl o „Primátovi“, s jistým pobavením jsem si představoval roztomilé šimpanzí miminka, jak si hrají s banány, zatímco z pozadí zlověstně zní orchestrální hudba. Jaká naivní představa! Spielberg nám kdysi dal „Čelisti“ a od té doby se většina lidí bojí skočit do vody hlubší než po kotníky. A teď přichází „Primát“, aby nám dokázal, že strach ze žraloků byl jen takové lehké lechtání na břiše ve srovnání s tím, co dokáže jeden naštvaný šimpanz. A ne, nemyslím tím toho, co vám krade klíče od auta na dovolené. Myslím tím toho, který vám s ledovým klidem vytrhne srdce z těla, než stihnete zařvat „Ježíšikriste, to je můj soused!“

Kdo by si pomyslel, že tvorové, jejichž největší ambicí je obvykle olizovat si vlastní genitálie nebo házet exkrementy na nevinné kolemjdoucí, se stanou novými ikonami hororového žánru? No, zřejmě ti, kteří sedí v Hollywoodu a vymýšlejí, jak nás co nejefektivněji vyděsit. A musím uznat, že v tom mají jistý talent. Představte si tu scénu: jste sami doma, slyšíte škrábání na okně. Nejdřív si myslíte, že je to jen vítr. Pak si uvědomíte, že vítr obvykle nemá pět prstů a nehledí na vás těma svýma tmavýma, nelidskýma očima. A pak se objeví… On. Primát. A jeho úsměv, ten úsměv, který byste si dříve spojili s roztomilým opičákem, se najednou promění v děsivý grimasy plné ostrých zubů a… no, radosti z vašeho utrpení.

Od roztomilosti k teroru: Jak se to stalo?

Je fascinující sledovat, jak se v lidské psychice rychle mění vnímání. Ještě včera jsme obdivovali šimpanze v dokumentech o přírodě, dojímali se nad jejich inteligencí a sociálními vazbami. Dnes, po zhlédnutí „Primáta“, se budeme bát i vlastního odrazu v zrcadle, pokud bude mít náhodou trochu delší ruce. A co je na tom nejhorší? Že to tvůrci filmu udělali s takovou… nenuceností. Žádné dlouhé, nudné vysvětlování, proč se šimpanzi rozhodli vzít spravedlnost do vlastních chlupatých rukou. Prostě se to stane. A vy jen sedíte v kině, svíráte popcorn (který vám mimochodem s největší pravděpodobností vyletí z ruky při první lekací scéně) a ptáte se sami sebe: „Je tohle opravdu nutné?“

Možná je to ta jejich nápadná podobnost s námi. Ta zrcadlová tvář, která nám v hororovém filmu ukazuje tu nejhorší, zvířecí stránku lidstva. Nebo možná je to prostě fakt, že šimpanzi jsou neuvěřitelně silní a chytří. A když se inteligence spojí s frustrací a touhou po pomstě (za co, to se raději neptejte, abyste si to ještě nepředstavovali v detailu), vznikne koktejl, který by rozvibroval i tu nejotrlejší povahu.

Strach z neznámého, nebo strach z poznaného?

„Primát“ si pohrává s naším strachem z neznámého, ale zároveň nás nutí konfrontovat se s něčím až příliš známým. Je to strach z toho, co se může skrývat pod povrchem civilizace, pod fasádou naší vlastní inteligence. Je to připomínka, že i my jsme jen zvířata, jen lépe oblečená a s lepším přístupem k internetu. A co když se jednoho dne rozhodneme, že už nás to nebaví? Co když se rozhodneme, že je čas na… primární instinkty?

Film nás zjevně nabádá k tomu, abychom si uvědomili naši vlastní zodpovědnost. Nejen vůči přírodě, ale i vůči tvorům, které jsme si podmanili. Možná je to lekce o tom, že bychom se neměli chovat jako bohové, když jsme jen lidé. Ale kdo by poslouchal takové moralizování, když se může popcornem zahnat do sedačky a s hrůzou sledovat, jak se někomu s opičí tváří něco děje? (Samozřejmě, že se to děje někomu, koho jsme předtím viděli v jiném filmu, jak hrál milého souseda, nebo ještě lépe, našeho sympatického kolegu.)

Technická stránka věci a její dopad na divákovo psyché

Nemůžeme opomenout ani řemeslnou stránku filmu. Kamera, střih, zvuk… to vše je navrženo tak, aby vás to vtáhlo do děje a nepustilo. Každý šramot za dveřmi zní jako pochod smrti, každý stín na zdi se promění v hrozivou siluetu. A ty pohledy šimpanzů! Jsou tak intenzivní, že máte pocit, že vás proskenují až na kost. Režisér si evidentně užil svou práci a neváhal použít všechny dostupné triky, aby vám zkazil klidný spánek na několik následujících týdnů. Pokud jste si mysleli, že jste po zhlédnutí „Vetřelce“ už viděli všechno, připravte se na novou definici klaustrofobie a paniky.

Je to vlastně docela vtipné, jak snadno se dá člověk vyděsit. Stačí pár dobře natočených scén, dynamický soundtrack a pár šimpanzů, kteří mají zrovna špatnou náladu. A najednou zapomenete na všechny své problémy, na hypotéku, na politickou situaci, na to, že jste si zapomněli koupit mléko. Všechno zmizí, když se před vámi objeví ta chlupatá tvář s pronikavým pohledem. V tu chvíli je důležité jen jedno: přežít.

Takže, pokud máte rádi horory, pokud vás láká představa, že se budete bát i vlastního odrazu v zrcadle, a pokud chcete zažít, jak se z roztomilého tvora stane noční můra, pak je „Primát“ přesně pro vás. Jen si pak nestěžujte, až se budete bát jít na záchod v noci, nebo až budete podezřívat svého domácího mazlíčka z tajných spikleneckých plánů. Koneckonců, jak se říká, horor je jen zrcadlem našich nejhlubších obav. A zdá se, že naše nejhlubší obavy mají teď podobu šimpanze.