Příběh o ženě, jež si vzala psa z útulku: Zpočátku jsem nechtěla další povinnost, ale nakonec mi přinesl radost, kterou jsem postrádala.

Adopce psa není rozhodnutí, které lidé dělají z minuty na minutu. Často nad ní uvažují dlouho, ale stále je něco brzdí. Podobně na tom byla i čtyřicetiletá Markéta z Brna. Ačkoli vyrůstala v rodině, kde byla zvířata samozřejmostí, po letech práce u počítače měla pocit, že už nemá sílu na další povinnost. Dnes se tomu s úsměvem diví – právě pes jí pomohl, když měla pocit, že je vyčerpaná a nic ji netěší.

Markéta tráví většinu týdne v kanceláři. Dny se jí slévaly jeden do druhého a na koníčky ani odpočinek jí nezbývala energie. Myšlenka na psa se objevovala jen občas, spíš jako vzpomínka na dětství. Vždy ji rychle smetla ze stolu, protože měla pocit, že by péči nezvládla.

Až jednou doprovodila kamarádku do brněnského útulku, aby jí pomohla vybrat vhodného psa. Nešlo o žádné velké rozhodování – prostě chtěla poradit, jaký typ plemene by zvládla a jaké má útulek možnosti.

Nečekané setkání v útulku

V jednom z kotců ji zaujal mladý dvouletý kříženec. Podle ošetřovatelů byl nenáročný, spíš klidnější povahy. Markéta si původně chtěla zachovat odstup, ale popisuje, že ji přepadl zvláštní pocit. „Jako bych tam nepřišla kvůli kamarádce, ale kvůli němu,“ vzpomíná.

Podle bývalého pracovníka útulku, jehož slova citoval web spravodajskyweb.cz, lidé často váhají právě proto, že mají strach ze změny v denním režimu. Markéta to znala dobře, jenže měla dojem, že pokud to opět odloží, už se k adopci nikdy neodhodlá. Nakonec si psa, kterému začala říkat Rony, odvezla domů.

Začátky nebyly úplně jednoduché. Na procházkách byl Rony neklidný, doma nesl špatně chvíle, kdy Markéta odcházela do práce. Musela si upravit režim, přidat delší venčení a najít rovnováhu mezi povinnostmi a péčí o nového člena domácnosti.

Jak zvíře pomáhá lidem, kteří jsou psychicky vyčerpaní

Odborníci z Masarykovy univerzity upozorňují, že pravidelný pohyb a kontakt se zvířetem dokáže u člověka nastartovat zdravější rytmus. Nejde o jeden zázračný okamžik, ale spíš o postupné drobnosti: pravidelné venčení, přítomnost dalšího živého tvora v domácnosti nebo to, že se člověk kvůli psovi musí na chvíli zastavit a vyjít ven.

Markéta si všímala, že změny nepomáhají jen Ronymu. Začala se cítit klidnější, měla méně bolestí hlavy a večer lépe usínala. Postupně se vracela i chuť věnovat se věcem, které dlouho odkládala.

Nová energie místo únavy

Dnes už Markéta mluví o adopci s odstupem a říká, že Rony se stal důležitou součástí jejího života. Přinesl jí radost i určitý řád, který jí chyběl. Po letech se jí podařilo najít rovnováhu mezi prací a osobním časem – něco, co předtím znělo spíš jako přání než jako reálná možnost.

Lidé v útulcích často doporučují, aby si zájemci dali čas na klidný rozhovor se zaměstnanci a nepodceňovali výběr psa podle vlastních možností. Markétě právě tato otevřenost pomohla překonat počáteční nejistotu.

Adopce není jednoduché rozhodnutí, ale když člověk najde psa, který mu sedne, může mu to přinést mnohem víc než jen další povinnost. Jak to Markéta shrnuje: „Rony mi nepřidal starost. Přidal mi kus života.“

Zdroje: svscr.cz, mayoclinic.org, jvbio.org