Nvidia a její „rychlá“ generace: Kdy se konečně dočkáme?
Ach, svět herních technologií, to je takové to místo, kde se naděje rodí a umírají rychleji než průměrný hrdina v „roguelike“ hře. A když se k tomu přidá Nvidia, král grafických karet, který nám slibuje revoluci za revolucí, ale pak nám ji podá s takovou lehkostí, že by se za ni nemusel stydět ani šnek na dovolené, můžeme si jen povzdechnout a doufat, že naše současná grafika ještě pár let vydrží. Protože podle nejnovějších „zasvěcených“ úniků, které se šíří internetem jako nekontrolovaný virus, to vypadá, že na dlouho očekávanou řadu RTX 60 se podíváme nejdříve v roce 2028. Ano, slyšíte dobře. Dva tisíce dvacet osm. To je rok, kdy se někteří z nás možná dočkali prvního počítače, nebo si pamatují dobu, kdy internet byl jen blikajícím příslibem v digitální divočině.
Sezóna okurek na herním trhu
Zdá se, že letošní rok bude pro hráče a nadšence do hardwaru poněkud… nudný. Nvidia, zjevně zasažena nějakou tou „nedostatkovou krizí“ pamětí (což je jen uhlazený způsob, jak říct, že jim asi něco nedošlo nebo se jim prostě nechtělo), prý zrušila plány na letošní uvedení řady RTX 50 Super. Co to znamená pro nás, obyčejné smrtelníky, kteří doufali v nějaké to vylepšení před Vánoci? Znamená to, že si budeme muset vystačit s tím, co máme. Nebo si budeme muset zkontrolovat bankovní účet a zjistit, jestli náhodou nepatříme do klubu „můžu si koupit cokoliv chci“. Ale pro většinu z nás to znamená jen trpělivost. Hodně trpělivosti.
RTX 60: Příslib daleké budoucnosti
Ale pojďme se podívat na tu hlavní hvězdu večera, tedy spíše hvězdu, která je momentálně schovaná za sedmero horami a sedmero řekami, a možná i za sedmero výrobními linkami, které zjevně stávkují. Řada RTX 60. Podle těch samých „šepotů z kremíkového údolí“ (nebo odkud tyhle zaručené informace pocházejí), se jí dočkáme až v roce 2028. To je dost času na to, aby se technologie posunula o několik generací, aby se objevily nové standardy, a aby se naše současné hry, které dnes považujeme za „next-gen“, staly retro klasikami. Možná si budeme pouštět hry na RTX 60 tak, jak si dnes pouštíme Doom na starém 486. S úsměvem a nostalgickou slzou v oku. Nebo se dočkáme nějaké nové revoluční technologie, o které teď ani netušíme, a RTX 60 bude jen takovým menším evolučním krokem, který si stejně nikdo nebude pamatovat. Kdo ví?
Proč takový odklad? Paměti, paměti…
A teď ta „velká“ otázka. Proč takový odklad? Odpověď je, jak už to bývá, neuvěřitelně prozaická a otravně reálná: nedostatek pamětí. Ano, ty malé čipy, které umožňují grafickým kartám „myslet“ a ukládat si všechny ty textury, efekty a nesmyslné množství dat, které dnešní hry vyžadují. Zdá se, že globální dodavatelské řetězce, které jsme si tak zvykli považovat za samozřejmost, mají své vlastní plány. Možná se paměti rozhodly, že si vezmou dovolenou, nebo že jejich výroba je zrovna tak „cool“ jako sledovat schnoucí barvu. A Nvidia, místo aby hledala alternativy nebo tlačila na výrobce, se prostě rozhodla, že si počká. Což je přístup, který by se dal popsat jako „proaktivní pasivita“.
Co to znamená pro nás?
Pro nás, běžné hráče, to znamená jediné: adaptovat se. Buď si budeme muset zvyknout na to, že naše současné karty budou sloužit déle, než jsme plánovali. Což může být i dobrá zpráva pro naši peněženku, pokud tedy nemáme nutkání mít vždy to nejnovější a nejlepší. Nebo si budeme muset začít hledat alternativy. Možná se konkurence konečně vzchopí a nabídne něco, co Nvidii donutí trochu se probrat. Nebo se objeví nové technologie, které zcela změní pravidla hry. Ale vzhledem k tomu, jak pomalu se věci v tomto segmentu obvykle hýbou, bychom neměli držet dech. Možná je čas oprášit staré konzole, nebo si začít užívat hry v nižších detailech. Koneckonců, i Pac-Man byl kdysi na vrcholu.
A tak zatímco se Nvidia tváří, že pracuje na budoucnosti, která je pro nás zatím jen mlhavým obrysem, my si můžeme jen tiše snít o tom, jaké úžasné hry si budeme moci zahrát na té hypotetické RTX 60 v roce 2028. Možná to bude takový „next-gen“, že budeme potřebovat speciální brýle, které nám pomohou zpracovat tu realitu. Nebo možná budeme jen hrát další „remaster“ staré klasiky, jen s ještě realističtějšími mraky. V každém případě, ten pocit očekávání, to je to, co nás pohání. A i když se to čekání protahuje, jako nekonečná načítací obrazovka, pořád je tu ta jiskřička naděje, že to nakonec bude stát za to. Nebo taky ne. Ale to už je jiný příběh, že?
