Můj syn mě požádal, abych se před setkáním s jeho přáteli „trochu krotit“. Vyjádřil to dost přímo.

Občas člověka vyvede z míry věc, kterou vůbec nečeká. U mě to byl rozhovor se synem, který se mezi řečí zmínil o tom, že bych se před jeho přáteli měla trochu „krotit“. Neřekl to nijak oklikou, prostě to vypálil. A mně to na okamžik docela zamrzelo.

Znám ho celý život, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že ho možná vnímám hlavně optikou rodiče, a ne jako dospělého člověka, který má svůj svět a vztahy, na nichž mu záleží. Prý někdy působím až moc otevřeně a věci, které já beru jako běžné rodinné povídání, mohou jeho vrstevníci vyhodnotit úplně jinak.

Když jsem se o tom bavila se sociologem Petrem Matouškem z Univerzity Karlovy, řekl mi, že lidé kolem třicítky často výrazněji oddělují to, co je rodinné, a to, co si drží jen pro sebe. Ne proto, že by se za rodiče styděli. Spíš si chrání svůj obraz navenek – svět, který už stojí mimo rodinné zvyky a staré příběhy.

Co se v člověku odehraje, když ho koriguje vlastní dítě

Zpočátku jsem měla tendenci brát to skoro jako kritiku své povahy. Ale když jsem si v hlavě tu větu několikrát zopakovala, přestala působit útočně. Najednou to znělo spíš jako prosba o respekt. Podobně mi to popsala i brněnská psychoterapeutka Pavla Jandová, která říká, že u mladých dospělých nejde o žádnou neúctu k rodičům. Často se jen snaží držet rodinný svět odděleně od toho, kde fungují jako profesionálové nebo přátelé.

Pro nás starší je spontánnost přirozená – člověk prostě prohodí něco ze života a neřeší, jak to zapadne mezi ostatní. Jenže dnešní generace je podle odborníků mnohem citlivější na to, jak působí. A někdy i drobná poznámka může v jejich hlavě vyvolat pocit, že nezapadá do role, kterou si mezi svými vytvořili.

V našem případě šlo o skupinu lidí, které jsem do té doby znala jen z jeho vyprávění. Bylo na něm vidět, že je má rád a záleží mu na tom, jak tam působí. Teprve tehdy mi vše začalo dávat větší smysl. Podle loňského průzkumu Evropské sociální nadace přikládají lidé kolem třiceti let výrazně větší význam tomu, jak je druzí vnímají, než tomu bylo u generace jejich rodičů.

Napadlo mě, jestli bych ve stejném věku neměla podobný pocit. A nejspíš ano. Jenže člověk má tendenci brát svou povahu jako pevnou součást života vlastních dětí, až zapomene, že už dávno stojí na vlastních nohách. Chtějí, aby je okolí vidělo tak, jak se cítí dnes, ne podle dávných rodinných historek, které máma občas vytáhne u stolu.

Prosba, která zabolela, ale nakonec uklidnila

Navenek zní jednoduché: respektovat a nebrat si to osobně. Ale upřímně – koho by to hned trochu nepíchlo? Později jsem si ale vzpomněla na tři doporučení psycholožky Jandové, která jsem kdysi četla a která mi v tuhle chvíli přišla docela vhod:

• Nereagovat dotčeně a nejdřív si pořádně vyslechnout, co tím dítě myslí.
• Ujasnit si hranice, ale zároveň chtít rozumět tomu, proč je pro něj tohle téma citlivé.
• Říct upřímně i svůj pohled, aby se z toho nestalo jednostranné přizpůsobování.

Když jsem si se synem sedla a požádala ho, ať mi to vysvětlí víc konkrétně, řekl, že jde hlavně o témata jako práce, vztahy nebo drobné příběhy z dětství, které jsou pro něj osobní. Z mé strany to byly maličkosti, ale pochopila jsem, že pro něj mají jinou váhu.

Jakmile jsme si to ujasnili, atmosféra se úplně změnila. Najednou jsem neměla pocit, že se musím hlídat na každém kroku. Jen jsem si v hlavě nastavila jednoduchou věc – držet se témat, která jsou bezpečná pro všechny. Výzkum zveřejněný v časopise Sociální studia uvádí, že lidé kolem 35 let si vytvářejí nové sociální role, které už nejsou pokračováním rodiny, ale jejich vlastního rozhodnutí. Když jsem to četla, uvědomila jsem si, že přesně to se teď děje i u nás.

Setkání s jeho přáteli nakonec proběhlo příjemně a bez jakýchkoliv rozpaků. Byla jsem to pořád já, jen o trochu citlivější k tomu, co je pro něj důležité. A zjistila jsem, že takový drobný krok zpátky člověka nijak neumenší – spíš otevře prostor pro nový typ vztahu mezi rodičem a dospělým dítětem.

Co si z podobné zkušenosti může odnést každý

Jestli se vám někdy stane něco podobného, zkuste si to nevykládat jako nevděk. Možná je to jen přání vašeho dítěte, aby mohlo žít svůj dospělý život bez obav, že ho rodinné příběhy budou pronásledovat i tam, kde si chce udržet vlastní prostor. Mně tahle drobnost nakonec přinesla víc porozumění – a možná i tiché ujištění, že mu na našem vztahu pořád záleží. Jen ho chce mít nastavený tak, aby byl pohodlný pro nás oba.

Zdroje: muni.cz, frontiersin.org, psychologie.cz, idnes.cz