Moje dcera mi vyčinila, že jsem kvůli rodině obětovala svoji kariéru. Její slova mě ranila, ale částečně měla pravdu.

Jedna věta, vyřčená v běžné domácí hádce, mě zasáhla víc, než bych čekala. Dcera mi bez zaváhání řekla, že jsem se kdysi kvůli rodině vzdala práce – a tím i sama sebe. Nezaskočilo mě ani tak to, co řekla, spíš to, že pojmenovala něco, o čem většina žen mé generace dlouho mlčela.

Když se ohlédnu zpátky, můj příběh není nijak výjimečný. V devadesátých letech se bralo jako samozřejmost, že žena zůstane s dětmi doma, a málokdo to zpochybňoval. Rodičovská dovolená patřila v Česku k nejdelším v Evropě a většina z nás prostě předpokládala, že práce počká. Půl úvazku tehdy téměř neexistovalo a o práci z domova se mluvilo spíš jako o sci-fi.

Když se k tomu dnes vracím, uvědomuju si, jak moc se mezitím změnil pohled mladých lidí na práci i na životní tempo. Psycholožka Radka Ptáčková v rozhovoru pro Český rozhlas upozornila, že dnešní dvacátníci a třicátníci víc přemýšlejí nad tím, kolik energie jim práce bere a co jim vůbec dává. A právě to jsem najednou slyšela i za slovy své dcery.

Mezigenerační střet, který se dal čekat

Když jsem jí vysvětlovala, že jsem tehdy prostě volila podle toho, co bylo reálné, tvářila se, jako by to slyšela poprvé. Podle ní jsem se spíš nechala okolnostmi semlít. Jenže před dvaceti třiceti lety se možnost výběru často jen předstírala. Jak ukazují dlouhodobé analýzy Sociologického ústavu AV ČR, flexibilita pracovního trhu byla velmi nízká a návrat po rodičovské znamenal pro mnoho žen doslova nový začátek.

Dceřina reakce ale nebyla útočná. Spíš plná snahy pochopit, jak jsme tehdy přemýšleli. Mladí lidé mívají pocit, že se jejich rodiče obětovali až příliš – a že přitom zapomněli, že i oni měli svoje sny a ambice. Já sama jsem si dlouho říkala, že rodina má prostě přednost a není se o čem bavit. Jenže když dcera poznamenala, že jsem mohla chtít i něco jiného, dotkla se místa, o němž se nemluví snadno.

Rozhodování mezi prací a rodinou se často prezentuje jako čistě osobní volba. Jenže jak ukazuje například studie v časopise Gender and Society, lidé se k pracovní pauze obvykle dostanou spíš souhrou okolností, než že by šlo o jasný plán. A přesně to sedí i na mě. Nikdo mě nenutil, ale zároveň to bylo skoro samozřejmé.

Rozhovor, který nakonec všechno uklidnil

Náš dialog se naštěstí nezvrhl v hádku, která by bolela ještě víc. Naopak. Otevřel prostor k věcem, o kterých jsme spolu nikdy nemluvily. Přiznala jsem, že mi některé příležitosti unikly, a že to člověka občas přece jen zamrzí. Ale zároveň jsem jí řekla, že nelituji toho, jak jsem se rozhodla. Každý žije v nějaké době a reaguje na ni podle toho, co má k dispozici – ať chce, nebo nechce.

Co si z toho může vzít každá generace

Dnes, když vidím, pod jakým tlakem mladí fungují, jejich citlivost k tématu hranic chápu mnohem víc. Nemají to jednoduché a je dobře, že se o svých pocitech nebojí mluvit. Dcera díky našemu rozhovoru pochopila, že moje rozhodnutí nebylo pasivní odevzdání. A já jsem si uvědomila, že některé věci jsem mohla dělat jinak už jen tím, že bych si o ně řekla.

Myslím, že nám všem pomůže, když se dokážeme na minulost podívat bez předsudků. Ne proto, abychom něco měnili, ale abychom lépe pochopili, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali. A proč to dnešní mladí vidí jinak. Nakonec jsme si s dcerou vzaly z našeho rozhovoru to nejdůležitější – že o některých věcech se prostě musí mluvit nahlas. Ne kvůli výčitkám, ale kvůli porozumění.

A možná právě obyčejné sdílení příběhů je způsob, jak tu mezeru mezi generacemi zmenšit víc, než by dokázaly jakékoli rady.

Zdroje: respekt.cz, denikn.cz, muni.cz, psychologie.cz