Kdo z koho: Politici, influenceři a digitální bludiště aneb Proč jsou děti v ohrožení (a kdo za to může)

Ach, sociální sítě. To nekonečné digitální moře, kde se naše ratolesti (a my s nimi, přiznejme si) topí v záplavě lajků, sdílení a videí, která slibují okamžité štěstí a dokonalý život. A teď, světe div se, si toho všimli i naši milovaní politici. Konečně! Po letech, kdy se zdálo, že se na tuto „drobnou“ anomálii dívali skrz prsty (nebo spíše za ně), se rozhodli zasáhnout. A jak jinak, než po svém. Po čínsku. Zákazy, regulacemi a samozřejmě s hlavním heslem: „Myslíme to pro dobro vašich dětí.“

Digitální panoptikum aneb Kde se ztrácí nevinnost

Je to vlastně dojemné, jak se naši zákonodárci najednou starají o duševní pohodu mládeže. Připomeňme si, že ještě před pár lety byly stejné sociální sítě považovány za neškodnou zábavu, prostor pro svobodu slova a networking. Teď se z nich stala digitální droga, past na duše a inkubátor komplexů. A kdo za to může? No přece ti zákeřní influenceři, že? Ti, kteří nám s úsměvem od ucha k uchu ukazují své dokonalé životy, dokonalá těla a dokonalé dovolené, zatímco my, obyčejní smrtelníci, si můžeme akorát tak zlomit prst u palce při zběsilém scrollingu.

Ale ruku na srdce. Kdo je vlastně ten hlavní padouch? Je to ten influencer, který prodává zázračné čaje na hubnutí, nebo ten politik, který si teď na jeho úkor buduje image ochránce? Nebo snad ta platforma, která z toho všeho těží miliardy a jejíž algoritmy jsou navrženy tak, aby nás udržely přilepené k obrazovkám co nejdéle? Otázka, na kterou se hledá odpověď, je složitější než návod na složení IKEA skříně po třech pivech.

Influencer: Novodobý šaman nebo prodavač snů?

Influenceři. To slovo samo o sobě zní tak vznešeně, že? Jako by byli nositelé nějaké vyšší pravdy, průvodci na cestě k osvícení. Jenže realita je často prozaičtější. Jsou to lidé, kteří se naučili mistrně ovládat umění prezentace, filtrování reality a prodeje. Ať už prodávají cokoliv – od kosmetiky přes zážitky až po „zaručené“ rady do života – jejich cílem je primárně prodat. A pokud k tomu potřebují pózovat s úsměvem na pláži, zatímco jejich fanoušci sedí doma nad učebnicemi, je to prostě součást jejich „byznys modelu“.

A děti? Ty jsou obzvlášť vděčným publikem. Jsou snadno ovlivnitelné, touží po akceptaci a vidí v těchto „hvězdách“ vzory, které by chtěly napodobit. A co na tom, že ten vzor právě propaguje produkt, který je pro ně naprosto nevhodný, nebo prezentuje životní styl, který je pro ně nedosažitelný? Dětská psychika je jako houba, a bohužel, často nasává i tu nejjedovatější tekutinu.

Politik: Zachránce, nebo oportunista?

A pak tu máme politiky. Ti, kteří s dramatickým výrazem ve tváři oznamují, že „musíme něco dělat“. Jejich řešení? Zákazy. Regulace. Omezování. Zní to vznešeně, že? Jako by najednou pochopili hlubinu problému. Ale pojďme si to rozebrat ironicky. Je mnohem snazší zakázat něco, co lidé stejně používají, než řešit skutečné příčiny. Je snazší hodit vinu na „ty zlé sociální sítě“ a „zkažené influencery“, než se zamyslet nad tím, proč děti vlastně utíkají do virtuálního světa. Co jim chybí v tom „reálném“?

Není to tak, že by sociální sítě a influenceři byli neškodní. Samozřejmě, že nejsou. Ale svádět veškerou vinu na ně je zjednodušení, které se hodí. Politici tak získávají body za „aktivitu“, ale skutečné problémy – nedostatek kvalitního obsahu pro děti, tlak na výkon, nedostatek smysluplných volnočasových aktivit, nebo dokonce problémy v rodinném prostředí – zůstávají netknuté. Je to jako léčit horečku tím, že se snažíme zakázat teploměr. A navíc, když už se politici rozhodnou regulovat, často tak činí způsobem, který je stejně neohrabaný a neefektivní jako jejich argumentace.

Algoritmy a naše závislost: Kdo komu vládne?

A co ty samotné platformy? Ty jsou mistři v tom, jak nás udržet v jejich digitálním sevření. Jejich algoritmy jsou navrženy tak, aby nám servírovaly přesně to, co chceme vidět, a ještě lépe, to, co si myslí, že chceme vidět. Nutí nás to neustále scrolllovat, lajkovat, komentovat. A to vše s cílem maximalizovat čas strávený na platformě, a tím i příjmy z reklamy. Jsme pro ně jen uživatelská data, která lze monetizovat. A pokud se v tom procesu pár dětí „ztratí“, je to bohužel jen kolaterální škoda v honbě za ziskem.

Je to začarovaný kruh. Politici buzerují, influenceři prodávají, platformy vydělávají a děti – no, ty jsou oběťmi celého systému. A my, dospělí, co s tím? Většinou jen přihlížíme, občas si zanadáváme, občas sami nechtěně přispějeme k tomuto digitálnímu chaosu tím, že předáme tablet do ruky znuděnému dítěti, abychom měli klid. Možná bychom se místo řečí o zákazech měli zamyslet nad tím, jak dětem nabídnout smysluplnější alternativy, jak je naučit kritickému myšlení a jak jim ukázat, že i ten skutečný svět, s jeho nedokonalostmi, může být mnohem poutavější než jakýkoliv digitální filtr. Ale to by vyžadovalo mnohem víc práce, že? A práce, to je něco, co politikům i mnohým influencerům zrovna dvakrát nevoní. Snazší je přece jenom zakázat a tvářit se, že jsme hrdinové, zatímco skutečný problém dál hnije pod povrchem jako digitální nádor.