IEM Katowice: Když se herní sestavy mění v monology o nadřazenosti
Ach, IEM Katowice! Místo, kde se sny o digitální slávě snoubí s realitou naprosto šílených hardwarových sestav. V Polsku, v městě Krakow, se dnes rozhořel další ročník této „nejočekávanější“ Counter-Strike 2 události. A co si budeme povídat, kromě napětí, potu a možná i slz (neboť nervy jsou v esportu asi jako v první třídě na prvním vysvědčení), nám profesionálové naservírovali i něco mnohem hmatatelnějšího: své herní stroje. Stroje, které by s klidem mohly pohánět menší vesmírný program, nebo alespoň rozsvítit celou Prahu na Vánoce.
Když se tak člověk podívá na ty „našlapané sestavy“, musí se zákonitě pousmát. To není jen počítač, to je svatyně. Chrám zasvěcený božstvu FPS. Skříň, která by mohla konkurovat sochám moderního umění, s tolika RGB světýlky, že by se v ní dal natočit diskotékový videoklip. A uvnitř? No, tam už to začíná být vážné. Procesory, které by zvládly spočítat všechny vlasy na hlavě poraženého soupeře, grafické karty schopné vykreslit každý pixel potu stékajícího po čele hráče v reálném čase, a RAM paměti, které by mohly hostit celou knihovnu Národního muzea. To všechno jen proto, aby si mohli dovolit ty nejjemnější detaily v rozlišení, které většina z nás zná jen z technologických výstav.
Když výkon znamená víc než hypotéka
Je fascinující sledovat, jak se hranice „potřebného“ hardwaru neustále posouvá. Kdysi stačil slušný stolní počítač a pár tisíc hodin tréninku. Dnes? Dnes potřebujete sestavu, která stojí víc než menší auto, a i tak vám nikdo nezaručí, že se nestanete obětí nějakého „noob tube“ nebo „lucky shotu“. Ale nebojte se, oni to ti profíci dělají pro nás. Abychom my, obyčejní smrtelníci, mohli obdivovat tu dokonalou plynulost, tu bleskovou reakci, ten vizuální balet, který předvádějí na obrazovce. A abychom si mohli stěžovat, jak naše staré železo nestíhá ani načíst menu.
A pak je tu ta otázka peněz. Kolik to všechno stojí? No, řekněme to takhle: pokud byste si chtěli pořídit podobnou sestavu, museli byste pravděpodobně prodat ledvinu, dva sourozence a možná i svou duši. Ale oni to mají sponzory, že? Ti hodní lidé, kteří nám s láskou dodávají všechno to, co k životu (nebo k profesionálnímu hraní) vlastně ani nepotřebujeme, ale bez čeho bychom se prý neobešli. A tak se točí ten kolotoč. Hráč potřebuje nejlepší, sponzoři dodají, my ostatní závidíme a šetříme na další rok.
RGB jako symbol esportové nadřazenosti
A nesmíme zapomenout na tu nejdůležitější komponentu: RGB osvětlení. To, že máte supr dupr grafiku a procesor, to dneska už nic neznamená. Musíte mít i dostatek světýlek, aby každý věděl, že to myslíte vážně. Čím více barev, tím větší šance na výhru, to je přece logické. Je to jako s těmi barevnými kuličkami v dětských bazénech – čím víc jich je, tím víc zábavy. Nebo v tomto případě, čím víc RGB, tím větší skill. Je to prostě taková nepsaná pravidla esportového světa. A pokud vaše sestava nesvítí jako vánoční stromeček na Times Square, tak se ani neobtěžujte.
Ale vážně, ty sestavy jsou opravdu impozantní. Každý komponent je pečlivě vybrán, vyladěn a nacpán do skříně, která vypadá, jako by ji navrhoval sám Elon Musk po třech panácích absintu. Chlazení, které by zvládlo uchladit i peklo samo, kabely uspořádané s precizností chirurga, a komponenty, které byste našli spíše v superpočítači než v herním PC. A to všechno jen proto, aby se mohli soustředit na tu jednu jedinou věc: klikat rychleji a přesněji než jejich soupeři.
Monitory s obnovovací frekvencí, která láme fyzikální zákony
A co ty monitory? To je kapitola sama pro sebe. Zapomeňte na běžných 60 nebo 144 Hz. Tady se bavíme o obnovovacích frekvencích, které se blíží rychlosti světla. Jestliže váš monitor zvládne 240 Hz, tak jste v podstatě na úrovni amatérů. Ti praví profíci se pohybují v oblastech, kde obrazovka obnovuje obraz tak rychle, že lidské oko už ani nedokáže vnímat jednotlivé snímky. Je to jako koukat na film, kde se každý snímek odehrává v zlomku nanosekundy. A to všechno jen proto, aby viděli nepřítele o pár milisekund dříve. Ano, doslova o pár milisekund. Protože v esportu, jak víme, rozhodují milisekundy. A také peníze.
Je to vlastně docela smutné, když se nad tím člověk zamyslí. Místo toho, abychom ty peníze investovali do něčeho užitečnějšího, jako je třeba zateplení domu nebo splacení hypotéky, je utratíme za hardware, který nám umožní vidět virtuální kuličky létat o něco plynuleji. Ale co, každý má své priority, že? A pro tyto hráče je priorita jasná: být na vrcholu. A na vrcholu se, jak známo, musí svítit a blikat.
Periferie, které stíhají i Einsteinovy myšlenky
A nesmíme zapomenout na periferie. Klávesnice, které mají více tlačítek než ovládací panel raketoplánu, a každé z nich je programovatelné do nekonečna. Myši, které váží méně než pírko a jejichž senzory dokážou sledovat pohyb mravence na druhé straně místnosti. Sluchátka, která vám umožní slyšet šepot padajícího listí na druhé straně mapy. To všechno je navrženo tak, aby eliminovalo jakoukoli lidskou chybu a maximalizovalo efektivitu. Vlastně, s takovou výbavou byste se asi mohli stát i součástí nějakého tajného vládního projektu, kde se testuje nová generace špionážních technologií. Ale ne, oni to používají jen na to, aby vám v online hře dali headshot.
Celé to působí dojmem, že se jedná o jakési závody ve zbrojení. Kdo má silnější, rychlejší a dražší sestavu, ten má větší šanci na úspěch. A zatímco my ostatní si můžeme jen nechat zdát o tom, jaké by to bylo mít doma něco podobného, oni si v tom klidu a pohodlí svýchRGB svatyní hrají a vydělávají peníze. Možná bychom se od nich měli učit. Ne nutně v tom, jak hrát Counter-Strike, ale v tom, jak přesvědčit sponzory, že potřebujeme osmdesátipalcový monitor s obnovovací frekvencí 1000 Hz a klávesnici, která se sama mačká. Protože nakonec, to není jen o hře, že? Je to o prezentaci, o image, o tom, jak moc dokážete přesvědčit svět, že právě to vaše blikající, hučící monstrum je klíčem k vítězství. A možná, jen možná, na tom něco je.
