Fortnite: Bezpečnostní revoluce, nebo jen další byrokracie pro naši digitální duši?
Tak nám Epic Games konečně naslouchá. Nebo spíš, konečně si uvědomil, že jeho virtuální hřiště jménem Fortnite se stává tak trochu divokým západem, kde každý druhý je buď hacker s kvantovým počítačem v garáži, nebo prostě jen někdo, kdo si spletl ovladač s vidličkou. A tak se rozhodli, že nasadí nové bezpečnostní prvky. Protože co jiného by mělo hráče bavit víc než povinná byrokracie, že ano? Konec konců, kdo by nechtěl prokazovat svoji digitální nevinnost jen proto, aby mohl stavět virtuální bunkry a střílet po pixelových panáčcích?
Nová éra bezpečnosti: Pro koho vlastně?
Oficiálně se to tváří jako snaha o „kompetitivní hraní“. Což je samozřejmě skvělá záminka pro cokoliv. Kdo se ale v tomhle světě herních kompetitivních ambicí pohybuje, ví, že pro většinu z nás je největší výzvou vůbec trefit vlastní postavu, natož pak někoho jiného. Takže tyhle nové „přísnější bezpečnostní nároky“ jsou asi jako zavádět laserové zaměřovače na jízdní kola. Pro pár nadšenců to možná bude mít smysl, ale pro zbytek populace je to jen další komplikace.
Epic Games nám tedy velkoryse oznamuje, že abychom si mohli dál užívat své oblíbené virtuální bitvy, budeme muset projít jakýmsi digitálním očistcem. Možná budeme muset předložit rodný list, doklad o bydlišti a potvrzení o bezúhonnosti z místního úřadu pro kybernetickou bezpečnost. Kdo ví? Ale nebojte, pro „většinu hráčů“ je to prý v klidu. Což je taková ta typická marketingová fráze, která v překladu znamená: „Pro ty, co stejně hrají dvakrát do roka a jejich největší online hrozbou je, že jim někdo ukradne login do streamovací služby, se nic moc nemění. Ale vy ostatní, co to myslíte vážně, se připravte na pořádnou jízdu.“
Dvoufaktorová autentizace: Zázrak, nebo jen další heslo?
Jedním z hlavních bodů je zavedení dvoufaktorové autentizace (2FA). Ano, ta věc, co vás nutí zadat kód z SMSky nebo z aplikace, aby si byli jisti, že nejste kočka, která si omylem sedla na klávesnici. Pro ty, kteří už mají 2FA nastavenou na všem, co má alespoň trochu digitální duši, to bude jen další rutina. Pro ty ostatní, kteří si heslo k Fortnite stále pamatují z doby, kdy ještě existoval MySpace, to bude menší šok. Ale nebojte, je to pro vaše dobro. Prý.
Představte si to. Máte za sebou dlouhý den, chcete si jen tak relaxovat, postavit pár chatrčí a zastřelit pár nepřátel, a najednou vás hra zastaví: „Prosím, zadejte kód ze svého druhého zařízení, které jste si předtím museli pořídit a nastavit.“ To je přesně ten druh relaxace, po kterém každý touží. Ale co naplat, lepší než zjistit, že vám někdo nakradl všechny virtuální skiny za tisíce korun. I když, kdo si kupuje skiny za tisíce korun do hry, kde se stejně pořád jenom někde schováváte a modlíte se, aby vás nikdo nenašel, že?
Další bezpečnostní opatření: Co se skrývá pod pokličkou?
Kromě 2FA se mluví i o dalších opatřeních. Těžko říct, co přesně to znamená. Možná budou skenovat vaše otisky prstů přes webkameru? Nebo si budou vyžadovat ověření hlasu, aby se ujistili, že nejste robot? Možná budou dokonce kontrolovat vaši karmu na základě toho, jak často jste nadávali v chatu. To by bylo teprve něco! Ti největší hrdinové klávesnic by se do hry vůbec nedostali.
Epic Games se snaží působit dojmem, že myslí na všechno. A to je v pořádku. Koneckonců, je to jejich hra a jejich pravidla. Ale občas se člověk zamyslí, jestli ta honba za bezpečností není jen další způsob, jak nám odepřít tu trošku svobody, kterou si v digitálním světě ještě můžeme dopřát. Vždyť nakonec, co je na tom nejhoršího, když si někdo na chvilku půjčí váš účet, aby si zahrál pár kol? Jen se trošku pobaví, ne? A vy o nic nepřijdete, kromě pár bodů v žebříčku, které stejně nikdo nevidí.
Proč vlastně?
Je to prosté. Cheateři. Podvodníci. Hackeři. Ti všichni kazí hru těm, kteří by si ji rádi užili poctivě. A Epic Games, jako zodpovědný provozovatel, se to snaží řešit. Jenže způsob, jakým to řeší, je často takový, že si to odnese i ten poctivý hráč. Jako když kvůli jednomu problémovému sousedovi zavřou celý dům do karantény. Všichni trpí, i ti, co se jen snaží žít svůj klidný život.
A tak se ptám, jestli to všechno stojí za to. Jestli ta nutnost neustálého prokazování, že jsme „dostatečně bezpeční“, není jen další zbytečnou překážkou v našem už tak dost komplikovaném digitálním životě. Možná bychom se měli spíš soustředit na to, abychom si tu hru užili, a ne na to, jak ji udělat tak „bezpečnou“, že z ní nakonec zbyde jen sterilní simulace pro roboty s ověřenou identitou. Ale kdo jsem já, abych to soudil? Jsem jen obyčejný hráč, který se snaží trefit ten správný virtuální klobouk.
