Audiofilové, bláto a věda: Kde končí sluch a začíná placebo?
Vážení a milí čtenáři, připravte se na šokující odhalení, které otřese základy vašeho hi-fi světa. Zapomeňte na drahé kabely, speciální podložky pod CD přehrávače a rituální leštění přenosky vaší legendární gramofonové desky. Zdá se, že naše ušní bubínky, ty jemné nástroje, kterými vnímáme symfonie i kakofonii života, jsou možná trochu… no, řekněme to ironicky, méně vybíravé, než si myslíme. A co víc, možná jsou dokonce méně vybíravé než obyčejné bláto.
Když zvuk potká bahno: Experiment, který (ne)uspěl
Představte si scénu: elegantní poslechová místnost, tlumené světlo, v nose lehká vůně ušlechtilého dřeva a v uších očekávání. Profesionální audiofilové, lidé, kteří dokáží rozeznat rozdíl mezi nárůstem dynamiky o 0,5 dB a poklesem stereobáze o milimetr, sedí na svých oblíbených křeslech. Jejich úkolem? Rozpoznat, zda zvukový signál přichází z luxusního měděného kabelu, nebo z něčeho… méně vznešeného. A co bylo tím méně vznešeným? Nějaký pochybný, levný drátek? Omyl! Byla to obyčejná, nefalšovaná, přírodní, ba dokonce venkovská hlína. Ano, čtete správně. Bláto.
Výsledek? Po všech těch hodinách tréninku sluchu, po všech těch investicích do komponentů, které by mohly pohánět malou raketu, po všech těch diskusích o „vzdušnosti“ a „hudební pravdivosti“, naši drazí audiofilové nedokázali spolehlivě rozlišit, zda poslouchají signál vedený precizně zpracovanou mědí, nebo signál, který si prodíral cestu vlhkou zeminou. Pravděpodobnost, že by se trefili správně, byla zhruba stejná jako při hodu mincí. A to je, přátelé, vtipné. Nebo tragické. Záleží na úhlu pohledu a vaší aktuální náladě.
Placebo efekt: Nejlepší zesilovač, který si můžete koupit (zdarma!)
Co to tedy vypovídá o světě audiofilie? Nabízí se několik fascinujících, a pro některé možná nepříjemných, hypotéz. Zaprvé, placebo efekt. Mozek je neuvěřitelně mocný nástroj. Když vám někdo s vážnou tváří a hlubokým hlasem vysvětlí, že tento speciální, ručně tkaný kabel z hedvábí himálajských bource morušového za cenu menšího rodinného auta, zní „otevřeněji a detailněji“, váš mozek to chce slyšet. A ono to i uslyší. Nebo si to alespoň bude myslet. V tomto případě, kdyby jim řekli, že poslouchají „speciální zemní kabel“, možná by také slyšeli rozdíl. Dokud jim neřekli pravdu, že.
Je to jako s léky. Když dostanete pilulku a je vám řečeno, že vám pomůže od bolesti, často vám opravdu pomůže, i když je to jen obyčejný cukr. V audio světě je „cukrová pilulka“ často drahý kabel, „lékař“ je prodavač s přesvědčivými argumenty a „úleva od bolesti“ je iluze dokonalejšího zvuku. Bláto v tomto experimentu sloužilo jako dokonalý „cukr“ – něco tak absurdně neočekávaného, že to snad ani nemohlo fungovat, což paradoxně možná narušilo jejich očekávání a zbavilo je onoho „audiofilního“ filtru.
Věda vs. víra: Bitva o decibely
Tento experiment, jakkoli může znít jako anekdota, naráží na hlubší problém. Audiofilie se často pohybuje na hranici mezi vědou a vírou. Na jedné straně máme měřitelné fyzikální veličiny: frekvenční odezvu, zkreslení, odstup signál-šum. Tyto parametry lze objektivně měřit a porovnávat. Na druhé straně máme subjektivní vnímání zvuku, které je ovlivněno psychologií, očekáváními, náladou a dokonce i prostředím. A právě v této subjektivní sféře se rodí mýty o „zvukových rozdílech“, které se při slepém testování rozplynou jako pára nad hrncem.
Je pochopitelné, že lidé, kteří investovali značné prostředky a čas do své audio sestavy, nechtějí připustit, že by některé jejich nákupy byly zbytečné. Je to přirozená lidská tendence chránit svá rozhodnutí. Ale věda, ta neúprosná mrcha, nám občas ukáže zrcadlo, které není zrovna lichotivé. A v tomto případě nám to zrcadlo ukazuje, že rozdíl mezi mědí a blátem je pro naše uši, při slepém poslechu, zhruba stejný jako rozdíl mezi realitou a snem o dokonalém zvuku.
Co dál, přátelé?
Co si tedy z tohoto poněkud bahnitého experimentu odnést? Možná to, že bychom měli být k tvrzením o „zázračných“ audio komponentech skeptičtější. Možná to, že bychom měli častěji provádět slepé testy, abychom zjistili, co skutečně slyšíme, a ne to, co si myslíme, že bychom měli slyšet. Nebo možná, a to je ta nejvtipnější varianta, bychom měli prostě přestat tolik řešit kabely a místo toho si pořídit pořádnou zvukovou kartu a pořádně odhlučnit místnost. Koneckonců, i ten nejlepší kabel na světě zní v panelákovém bytě s dunící ledničkou jako… no, jako byste poslouchali zvuk z bláta. A to už byste si možná mohli rovnou pustit hudbu z mobilu, ne?
