Amiga 2000: Když se z retro hračky stal (téměř) profi nástroj

Ach, Amiga 2000. Vzpomínáte? Pro ty z vás, kteří si právě teď nevzpomněli, představte si krabici, která vypadala, jako by ji navrhoval opilý inženýr po třech lahvích rumu a následné debatě s kočkou. Ale pod tím vším nablýskaným (nebo spíš zažloutlým) plastem se skrývalo něco, co v té době, kdy většina počítačů řehtala jako starý traktor, bylo revoluční. A teď nemluvím o tom, že to umělo zobrazit 4096 barev. To uměl i můj první kalkulátor, když jsem si k němu připojil barevnou žárovku.

Když se z nadšení stala (nechtěná) investice

Amiga 2000, neboli „Tank“ pro své impozantní rozměry, se na trhu objevila v roce 1987. A její hlavní kouzlo? Rozšiřitelnost! Zatímco ostatní počítače se tvářily jako uzavřené pevnosti, do A2000 jste mohli strkat různé karty jako do kávovaru na kapsle. Potřebujete víc paměti? Žádný problém, kupte si RAM kartu. Chcete hrát hry, které vypadají jako od dětí na základní škole, ale s vyšším rozlišením? Koupíte si grafickou kartu. A pro ty, kteří si říkali „proč si kupovat samostatnou jednotku, když to můžu mít všechno v jednom?“, existovaly i SCSI řadiče, zvukové karty (ano, Amiga měla zvuk, což byl v té době taky takový malý zázrak, i když občas zněl jako vřískající holubice) a dokonce i akcelerátory s procesory od Intelu. Ano, slyšíte dobře, na Amize jste mohli mít procesor od konkurence. To je jako kdybyste si do Tesly dali motor z Ferrari. Možná to funguje, ale proč?

Zlatá éra rozšiřování: Kdo měl víc karet, byl král

Tato modularita udělala z Amigy 2000 něco víc než jen domácí počítač. Stala se z ní platforma pro lidi, kteří to mysleli s počítači vážně. Nebo alespoň vážněji než s hraním Lemmings. Grafici, hudebníci, střihači videa (ano, na Amize se dalo stříhat video, i když to trvalo déle než samotné natočení filmu) a dokonce i vědci si mohli svou Amigu „vylepšit“ podle svých potřeb. A to byla v té době taková vzácnost, že se na to dá vzpomínat skoro s dojetím. V podstatě jste si mohli postavit svůj vlastní, lehce neohrabaný superpočítač, pokud jste měli dostatek peněz a odvahu otevřít skříň. A že těch peněz to stálo! Vylepšení se totiž obvykle prodávala za ceny, které by dneska stačily na menší auto. Takže jste si za cenu luxusního automobilu mohli pořídit počítač, který byl sice rozšiřitelný, ale taky docela těžký a občas se mu pod rukama rozpadal.

Když hardware narazil na limity softwaru (a naopak)

Ale abychom nebyli jenom na Amigu 2000 hodní, i ona měla své mouchy. A nebyly to jen ty občasné pády systému, které dneska považujeme za nostalgickou součást zážitku. Většina těch skvělých rozšiřujících karet často narážela na limity tehdejšího operačního systému AmigaOS. Nebo spíš na to, jak se s nimi snažili vývojáři softwaru poprat. Často jste si mohli koupit tu nejlepší grafickou kartu na světě, ale pokud ji váš oblíbený program nepodporoval, tak vám byla k ničemu. Stejně jako mít doma Formuli 1, když nemáte silnici, po které byste se s ní mohli projet. A pak tu byla ta slavná „kompatibilita“. Vylepšení, která měla zvýšit výkon, občas způsobila, že některé starší programy přestaly fungovat. To bylo jako když si koupíte nový mobil a zjistíte, že vám na něm nefungují vaše staré kontakty. Děkujeme, Commodore, za tuto inovaci.

Nostalgie versus realita: Stojí to za to?

Dneska se na Amigu 2000 vzpomíná s láskou. Lidé ji renovují, sbírají staré hry a dokonce si na ní i zahrají. Je to takový kus historie, který připomíná dobu, kdy počítače byly ještě trochu tajemné a každý nový kus hardwaru znamenal skutečný pokrok. Ale když se na to podíváme z dnešní perspektivy, je to spíš taková milá kuriozita. Koupit si dneska Amigu 2000 a snažit se ji rozchodit, je jako snažit se přesvědčit svého dědečka, aby vám půjčil svůj starý mobilní telefon, abyste si mohli poslat SMS ve formátu T9. Je to legrační, je to nostalgické, ale praktické to moc není. A ty ceny, za které se dneska prodávají některé funkční kousky, by mohly být použity na pořízení mnohem výkonnějšího moderního počítače. Ale kdo by chtěl moderní počítač, když může mít tank, který umí zobrazit 4096 barev a občas si u toho usmaží disketu?

Takže si vlastně můžeme říct, že Amiga 2000 byla v podstatě takový předchůdce dnešních modulárních počítačů, jenom s tím rozdílem, že místo elegance a tichého chodu nabízelo spíše robustnost, hlučnost a občasné překvapení v podobě nenadálého vypnutí. Ale i přes všechny své nedostatky a často přehnané ceny za rozšiřující karty, si získala své místo v srdcích mnoha uživatelů. A to je možná to nejdůležitější. Že i přes všechny technické nedokonalosti dokázala přinést radost a uspokojit specifické potřeby svých majitelů, kteří byli ochotni investovat do něčeho, co v té době představovalo špičku. Dnes už je to jen vzpomínka na dobu, kdy se dalo s počítačem experimentovat a kde každý nový komponent byl malým svátkem, ať už stál cokoli.