AMD Zen 6: Více jader, více paměti, více… starostí?
Ach, ty úniky informací. Kdo by to byl řekl, že v dnešní digitální době, kdy se i naše ledničky chlubí připojením k Wi-Fi, budou ty nejžhavější novinky o budoucích technologických zázracích pocházet z šedých zón internetu, kde se šušká o budoucích čipech jako o tajných vládních plánech? A tak se nám to zase děje. Zdroje, které jsou stejně spolehlivé jako předpověď počasí na internetu, naznačují, že AMD chystá něco velkého s architekturou Zen 6. A když říkám „velkého“, myslím tím doslova – větší čipy. Bravo, inženýři, konečně jsme přišli na to, jak vyřešit všechny problémy světa: prostě udělejme všechno větší. Proč se trápit optimalizací, když můžeme prostě přidat víc křemíku?
Větší čipy, větší ambice, větší otázky
Podle těch neověřených, ale o to víc fascinujících zpráv, se můžeme těšit na 12 jader na jednom CCD (Core Complex Die). Ano, čtete správně. Dvanáct. To je o pět jader víc než u současných Zen 4 a Zen 5. K čemu nám to vlastně bude? Budeme konečně schopni simultánně streamovat 4K video, hrát nejnovější AAA hru, kompilovat celý Linux a přitom si ještě v klidu péct virtuální koláče? Nebo to bude jen další způsob, jak nás výrobci donutit k častější obměně hardwaru, protože naše staré, stále funkční procesory, budou náhle vypadat jako prehistorické artefakty?
A co s tím souvisí? Samozřejmě, větší cache. Konkrétně se mluví o navýšení L3 cache na 48 MB na CCD. To je, přiznejme si, docela slušný nárůst. Větší cache obvykle znamená rychlejší přístup k datům, což by teoreticky mohlo vést k lepšímu výkonu. Ale nebojme se ironie. Co když je to jen další způsob, jak nacpat do čipu víc tranzistorů, aby se tvářil výkonnější, i když ve skutečnosti jen plýtvá elektřinou a generuje teplo hodné malého topení? Vždyť kdo by si nestěžoval na přehřívající se počítač, že? Je to přece takový moderní digitální rituál.
Více jader, více problémů?
Než se ale všichni svalíme smíchy nadšením, pojďme se na to podívat s lehkým skepticismem. Více jader neznamená automaticky lepší výkon pro každého. Ano, pro profesionální aplikace, jako je rendering, střih videa nebo komplexní simulace, to může být požehnání. Ale co běžný uživatel? Co ten, kdo si po práci pustí pár her a prochází sociální sítě? Bude skutečně poznat rozdíl, nebo to bude jen další technologická hračka pro „power usery“, která zbytečně zvyšuje cenu a energetickou náročnost?
A co software? Je připraven na takovou nálož jader? Většina her a aplikací stále není plně optimalizována pro masivní paralelismus. Takže se klidně může stát, že budeme mít procesor s výkonem srovnatelným s malým superpočítačem, ale naše oblíbená hra poběží stejně jako na starém čtyřjádru, protože prostě nemá jak využít tu nadbytečnou výpočetní sílu. To je jako koupit si Formuli 1, abyste jezdili do supermarketu. Efektivní, že?
A ta L3 cache… opravdu ji potřebujeme?
O té L3 cache se mluví jako o spáse. 48 MB na CCD. To zní impozantně. Ale zamysleme se. Kolikrát jsme už slyšeli, že „větší cache je lepší“? A kolikrát se ukázalo, že to není tak docela pravda, nebo že přínos je minimální pro většinu uživatelů? Je to trochu jako s reklamami na superpotraviny. Všichni je kupujeme, protože jsou „lepší“, i když si občas nejsme úplně jistí, proč a jak moc.
Možná bychom se měli spíše ptát, zda tyto obrovské čipy a obrovské cache nejsou jen dalším krokem k tomu, abychom ignorovali skutečné problémy. Proč se nesoustředit na energetickou efektivitu? Proč nevytvářet menší, úspornější a ekologičtější čipy, které nám nebudou muset topit pokoje? Ale to by asi nebylo tak „wow“, že? Větší, rychlejší, dražší – to je moderní mantra. A my, jako věrní spotřebitelé, to samozřejmě s nadšením přijmeme.
Budoucnost je (ne)jasná
Takže, co si z toho vzít? AMD Zen 6 s 12 jádry na CCD a 48 MB L3 cache zní na první pohled jako krok vpřed. Ale jako u všeho, co je prezentováno jako revoluce, je dobré si zachovat zdravý rozum a špetku zdravé skepse. Možná to bude skutečný průlom, možná jen další evoluce s několika marketingovými čísly navíc. Jedno je jisté: dokud se tyto čipy nedostanou do našich rukou a nepodrobíme je testům v reálném světě (nebo alespoň v těch našich domácích „superpočítačích“), zůstane to jen další vzrušující spekulace z hlubin internetu. A my si mezitím můžeme dál užívat ten pocit, že máme něco „nejnovějšího“, i když tomu třeba ani nerozumíme. Nebo že bychom měli začít šetřit na novou grafickou kartu, abychom vůbec mohli ta všechna nová jádra krmit daty?

