OpenAI a Nvidia: Když se giganti škádlí o biliony (a ego)

Ach, svět technologií! Místo aby se nám ti geniální mozkové mozky starali o to, zda naše ledničky budou mít vlastní IQ vyšší než my, raději si hrají na písečku s biliony. A nejnovější pohádka, co nám servíruje bulvár (a my ji s chutí polykáme), se točí kolem Nvidie a OpenAI. Původně to vypadalo na lásku jako trám, na investici, která by rozvibrovala i mrtvé dinosaury. Nvidia, ten mocný výrobce čipů, co nám umožňuje hrát ty nejgrafičtější hry a zároveň pohání naše umělé inteligence, se chystala vrazit do OpenAI, té firmy, co nám slibuje singularity a možná i vlastní robotické služebníky, astronomickou sumu. Řeč je o 2,4 bilionu korun. Ano, čtete správně. Dva celá čtyři biliony. To je tolik peněz, že i kdybyste je rozdali všem obyvatelům planety, každý by si mohl koupit vlastní vesmírnou loď a odletět na dovolenou na Mars.

Když láska z headed a začne to házet

Ale jako v každé správné romantické komedii (nebo spíš tragikomedii, jak se ukazuje), něco se pokazilo. A kdo by si pomyslel, že problém bude na straně vedení? Jensen Huang, ten charismatický šéf Nvidie, co vypadá, jako by právě sestoupil z módní přehlídky pro kyberpunkové bohy, údajně není spokojen s tím, jak to v OpenAI chodí. Prý kritizuje vedení. Představte si to. Lidé, kteří mají na talíři budoucnost lidstva (nebo alespoň naši digitální budoucnost), se hádají jako malé děti na pískovišti. Jeden říká: „Ty jsi špatně postavil ten hrad z písku!“ a druhý na to: „Ne, ty jsi špatně dal tu lopatku!“ A mezitím se ty biliony jen tak povalují a čekají, až si na ně ti dospělí muži vzpomenou.

Umělá inteligence vs. Lidská (ne)inteligence

Je to fascinující, že? Na jedné straně máme snahu o vytvoření umělé inteligence, která by nás měla převýšit ve všech ohledech – v logice, v rychlosti, v efektivitě. A na druhé straně tu máme tu naši lidskou inteligenci, která se projevuje v podobě ego tripů, vzájemného obviňování a neschopnosti se domluvit na něčem tak prozaickém, jako je rozdělení obrovské finanční injekce. Možná by bylo nejlepší, kdybychom tu umělou inteligenci rovnou nechali řídit tyhle velké firmy. Koneckonců, co by mohlo být víc „AI friendly“, než nechat AI rozhodovat o tom, kam potečou biliony určené na její rozvoj? Tím bychom předešli těmto trapným lidským selháním, kdy se dva titáni pohádají kvůli tomu, kdo má většího (investičního)… no, však víte.

Co všechno se může pokazit?

Ta dohoda, jak se zdá, zamrzla na mrtvém bodě. Co to znamená pro nás, obyčejné smrtelníky, kteří se jen s úžasem díváme na tyhle technologické velkohry? Možná to znamená, že vývoj nových superinteligentních AI se trochu zpomalí. Možná to znamená, že budeme muset déle čekat na to, až nám naše chytré ledničky začnou radit, co si obléct. Nebo možná to znamená, že se Jensen Huang a šéfové OpenAI nakonec domluví, třeba u skleničky něčeho ostřejšího, a všechno bude zase v nejlepším pořádku. Ale co když ne?

Když se dva perou, třetí se směje (nebo investuje)

Vždyť je to taková klasická šablona. Dva velcí hráči se pohádají, a co se stane? Obvykle se objeví někdo třetí, kdo jim tu půdu pod nohama podkope, nebo jim nabídne lepší kšeft. Možná už teď někde v Silicon Valley sedí jiný miliardář, který si mnul ruce a říká si: „Skvělé, ti dva se hádají, já jim teď nabídnu ty peníze a k tomu ještě kousek svého startupu s prodejem AI-generovaných ponožek.“ A my? My budeme jen tiše přihlížet, jak se ti, co mají ovládat budoucnost, chovají jako rozmazlení teenageři, co se nemohou dohodnout, kdo si půjčí rodinné auto. Je to ironie, že?

Možná bychom se nad tím měli zamyslet. Ne nad tím, jestli se Nvidia s OpenAI dohodnou, ale nad tím, jak absurdní je, když se tak obrovské prostředky a takový potenciál pro rozvoj lidstva stanou rukojmími osobních sporů a ega. Možná by bylo na čase, aby se ti, co tahají za nitky technologického pokroku, naučili komunikovat efektivněji. Protože zatímco oni si řeší své „velké“ problémy, my ostatní si jen můžeme představovat, jaké úžasné věci by s těmi biliony mohly vzniknout, kdyby se místo hádek prostě a jednoduše makalo.