Pes se usazuje na klín, i když je velký. Proč se to u větších plemen stává častěji?

Kdo žije s bernským salašnickým psem, labradorem nebo třeba německou dogou, ten podobnou situaci nejspíš dobře zná. Pes, který má sílu převrátit křeslo, se najednou začne soukat na klín, jako by měl pořád velikost štěněte. Na první pohled to působí úsměvně, ale nejde o žádnou podivnost. Podle veterinárních etologů je to běžné chování, u velkých plemen dokonce častější, a má to své racionální důvody.

Pouto k těsnému kontaktu se u psů vytváří už v raném věku. Štěně se přirozeně uklidňuje v lidském objetí a rychle si vytvoří pocit bezpečí. Jakmile se s tím naučí fungovat, přenese si to i do dospělosti. U velkých psů bývá ten rozdíl nápadnější – rostou rychle, ale vnitřně zůstávají „mladší“, a tak se některá štěněcí zvyklost drží mnohem déle. Americký kynologický klub dlouhodobě upozorňuje, že blízký kontakt je součástí běžné komunikace psů se členy jejich smečky.

Na celé věci se často podílí i samotní majitelé. Když štěněti neustále dovolíte sedat si na člověka nebo se mu schovávat v náruči, pes si jednoduše uloží, že tak to má být. A později už nerozlišuje, jestli má dvacet nebo sedmdesát kilo. Zvlášť plemena původně využívaná jako pracovití rodinní pomocníci mívají k lidem silnější pouto, a blízký kontakt je pro ně naprosto přirozený.

Dotek jako způsob komunikace

U velkých psů bývá tělesná blízkost hlavním způsobem, jak si říkají o pozornost. Když se pes opře nebo na vás přenese kus své váhy, nejde většinou o žádné drama. V podstatě tím jen vysílá signál: jsem tady, všímáš si mě? Etologové tento způsob označují jako kontaktní komunikaci a popisují ho jako jednoduché vyjádření důvěry.

Dotek má ale i další funkci – pomáhá psům zvládat napětí. Když je pes nervózní, blízkost člověka může snížit stres a upravit srdeční tep. Studie publikované v Applied Animal Behaviour Science ukazují, že u velkých plemen tento efekt bývá silnější. Ta totiž více spoléhají na fyzický kontakt než na jemné signály, které často používají malí psi.

Zajímavý je i jeden méně známý detail: mnoho velkých psů má potíže s uvědoměním si vlastní velikosti, což odborníci popisují jako nedokonalou propriocepci. Psi, kteří rychle vyrostou, potřebují delší čas, než si jejich tělo zvykne na nové proporce. A pokud se jako štěňata běžně skládali lidem do klína, mohou mít pocit, že se tam vejdou pořád.

Kdy je to ještě milé a kdy je dobré zasáhnout

Mnoho majitelů začne situaci řešit až ve chvíli, kdy pes zavadí o hrnek s čajem nebo způsobí nechtěný „tělový otisk“ na stehně. Pokud chce člověk chování upravit, většinou stačí nabídnout psovi jasnou alternativu – například polštář vedle sedačky nebo místo u nohou. Pro psa je důležité, že může být nablízku, ale nemusí sedět přímo na člověku.

Zásadní je jednotnost. Pes se řídí podle toho, jaké signály od lidí dostává. Když někdy kontakt dovolíte a jindy ne, bude pes zmatený. Když mu ale dlouhodobě ukazujete, kam si může zalézt a kde má svůj prostor, rychle se přizpůsobí a pochopí pravidla domácnosti.

Trenéři často připomínají, že velcí psi nechtějí být v těsném kontaktu jen proto, že by si vynucovali pozornost. Je to jejich způsob, jak dát najevo sounáležitost. Kdo má doma takového obra, dobře ví, že těžká hlava na koleni nebo pokus usadit se na klín je ve své podstatě jednoduché vyznání náklonnosti. A když je potřeba vymezit si trochu prostoru, je lepší nabídnout psovi pochopitelnou alternativu, než kontakt úplně zakazovat.

Zdroje: sciencealert.com, upenn.edu, bristol.ac.uk, journalvetbehavior.com