Když jsem v obchodě slyšela dvě ženy diskutovat o mých šatech, došlo mi kruté uvědomění.

Stála jsem sama v úzké kabince, mezi studenými kovovými háčky a světlem, které se z nepochopitelného důvodu mění ve všech převlékárnách v tlumený šerosvit. A skrz tenký závěs ke mně doléhal rozhovor dvou žen. Nešlo o šeptání, ale ani o otevřené komentování – spíš takový mezihovor, který není adresovaný nikomu konkrétnímu, a přesto se vás trefně dotkne.

Zaznamenala jsem, že mluví o šatech, které jsem si právě zkoušela. Nepoužily nic urážlivého, jen poznámku o tom, že prý „ne každý“ si podobně výrazný střih může vzít. Ten tón byl zvláštní: ne útočný, ale dost jasný na to, aby se mi zachytil pod kůží. V ten moment jsem jen mlčky stála a předstírala, že si přehazuju ramínka.

Teprve později mi došlo, jak rychle dokáže úplně cizí hlas zasáhnout do nálady. Psychologové z Akademie věd dlouhodobě upozorňují, že lidé si vytvářejí první dojem během zlomku vteřiny – a týká se to i oblečení. Člověk nad tím nemusí ani přemýšlet, prostě to proběhne. A i když o tom víme, neznamená to, že nás podobná poznámka nechá chladnými.

Jak snadno se nás dotknou i drobné narážky

Ženy venku zřejmě předpokládaly, že přes hudbu v obchodě a šustění látek je neslyší nikdo kromě nich. A možná by to opravdu byla jen prchavá věta mezi regály, kdyby se netýkala něčeho, k čemu jsem v té chvíli byla zvlášť citlivá. Proto to zabolelo.

Když jsem si později dohledala několik průzkumů o podobných situacích, překvapilo mě, že nejde o nic výjimečného. Podle Psychology Today víc než polovina žen ve středním věku přiznává, že je podobný nenápadný komentář rozhodí klidně i na několik dní. Ne proto, že by byly přecitlivělé – ale protože člověk často neví, čím přesně si pozornost druhého vysloužil.

Obchody mají navíc zvláštní atmosféru. Socioložka Hana Librová z Masarykovy univerzity to popisuje jako „pocit pseudo-soukromí“ – lidé se domnívají, že jsou pro ostatní jakoby zamlžení, a tak mluví uvolněněji, než by sami chtěli, kdyby věděli, kdo je slyší. Někdy to vede k nevinným situacím, jindy k momentům, jaký jsem zažila já.

A možná i proto se podobné okamžiky vryjí do paměti. V posledních letech psychologické poradny hlásí nárůst lidí, kteří otevřeně říkají, že se bojí udělat krok stranou z „normy“, aby nebudili pozornost. Nenápadnost se stává únikem, ale zároveň také omezením, které člověku pomalu odebírá vlastní prostor.

Co ovlivníme a co už ne

Z celé té drobné epizody mi nakonec zůstalo jedno hlavní zjištění. Až příliš často necháváme úplně cizí lidi, aby měli víc vlivu na naše sebevědomí, než by vůbec chtěli nebo zamýšleli. Je zvláštní, jak se z jedné nenápadné věty může stát něco, co se v člověku dlouho převaluje.

Psychoterapeutka Petra Bradová v rozhovoru pro Respekt řekla: „Komentáře ostatních jsou běžnou součástí života, ale není nutné jim přisuzovat větší váhu, než unesou.“ Když jsem tenkrát stála v kabince, nedokázala bych si to převést do praxe. Dnes už se tím řídím mnohem víc.

A tak jsem si ty šaty nakonec koupila – ne proto, abych někomu něco dokazovala, ale protože jsem v nich byla sama sebou. A uvědomila jsem si, že právě to je podstata. Nechat si rozhodování o sobě samé u sebe, ne v hlasech, které kolem nás náhodně zazní.

Zdroje: psychologytoday.com, respekt.cz, muni.cz, princeton.edu