Můj vnuk mi prozradil, že u nás doma to voní „jako u babičky“. Smála jsem se, ale také trpěla.

Když mi moje pětiletá vnučka jen tak mezi řečí řekla, že to u nás voní stejně jako u její druhé babičky, zprvu jsem se tomu zasmála. Vzápětí ale dodala, že nemluví o buchtách, nýbrž o zvláštním zatuchlém pachu. To mě zarazilo. Uvědomila jsem si, že něco, co já už dávno nevnímám, může být pro návštěvu to úplně první, co je praští do nosu.

Otevřela jsem okna dokořán a doufala, že čerstvý vzduch udělá divy. Jenže byt se vyvětral, a přesto se ten nepříjemný tón pořád držel kolem. Vzpomněla jsem si přitom na pojem, který mi kdysi vysvětloval známý lékař — nosní slepota. Člověk si prostě na vlastní pachy zvykne natolik, že je přestane registrovat, i kdyby byly sebevýraznější.

Proč mají starší byty svou typickou vůni

Chemik Petr Klíma z Akademie věd mi kdysi popisoval, že starší domácnosti bývají plné různých těkavých látek, které se uvolňují z nábytku, výplní i textilií. Nejde o nic nebezpečného, spíš o drobné molekuly, které se pomalu usazují v kobercích, závěsech nebo na zdech. Když se k tomu přidá hůře větraný prostor, vytvoří se směs, kterou lidé často popisují jako zatuchlo.

Podle údajů České společnosti pro alergologii se v neprovětraném bytě může množství prachu zvýšit až o třetinu. A právě prach umí na sebe navázat pachy ze všeho, co se v bytě léta drží. Já jsem to poznala například na závěsech. Prala jsem je pravidelně, ale věkem už ztratily svěžest a někde uvnitř látky zůstala stopa, které se praní prostě nezbaví.

Když se věcí držíme jen ze zvyku

Když jsem si začala psát seznam věcí, které by možná měly z bytu zmizet, narazila jsem na překvapivě silné pocity. Nejvíc u starého křesla, které jsme s manželem kupovali do našeho úplně prvního bytu. Věděla jsem, že má nejlepší léta za sebou, ale pořád k němu mám vztah. Odbornice na bytovou hygienu Jana Marvanová mi jednou řekla, že lidé často přeceňují hodnotu předmětů jen proto, že je provází dlouho. A já jsem najednou viděla, jak moc sedí.

Teprve tehdy mi došlo, že vůně domova není žádná daná vlastnost, ale směs stop, které tu necháváme roky. Když jich je moc, vznikne atmosféra, kterou pozná každý, kdo sem přijde poprvé – všichni kromě nás samotných.

Začátek proměny

Nechtěla jsem byt převrátit vzhůru nohama během jednoho odpoledne, a tak jsem postupovala pomalu. První padl za oběť koberec v obýváku. Když ho odvezli, měla jsem pocit, jako by mi někdo vytáhl kus minulosti – ale s ním zmizela i část těžkého vzduchu. Po pár dnech jsem měla poprvé pocit, že se místnosti nadechly.

Pak jsem se pustila do textilií. Staré polštáře, povlaky, potah křesla… to vše šlo buď ven, nebo na přečalounění. Křeslo jsem si nakonec nechala, ale s novým látkovým kabátem působilo svěže a přestalo připomínat starou dobu. Začala jsem více větrat a zapojila i obyčejný ventilátor, aby se vzduch nehromadil v rozích.

Skryté pachy z míst, kde by je člověk nečekal

Největší překvapení přišlo u květin. Stará zemina v květináčích měla svůj vlastní, docela výrazný pach, kterého jsem si dřív vůbec nevšimla. Jakmile jsem substrát vyměnila a přidala drenáž, vzduch se téměř okamžitě zlepšil. Připadalo mi, jako by někdo v místnosti otevřel další okno.

Když nás příště vnučka navštívila, jen se rozhlédla a prohlásila, že to u nás voní „jako když jsme byli na výletě“. Přiznám se, že mě to až dojalo. Díky té dětské upřímnosti jsem možná odstranila věci, kterých bych se jinak nikdy nevzdala.

Dnes už se tomu jen směju. Pokud doma cítíte zvláštní pach a nevíte, odkud se bere, stojí za to pozvat někoho, kdo má čerstvý nos a nezatížené vzpomínky. Někdy stačí pár drobných změn a domov najednou působí lehčeji, světleji a hlavně – jako váš, ne jako pozůstatek časů, které už pominuly.

Zdroje: vesmir.cz, avcr.cz, zdravi.e15.cz, novinky.cz