Moje dcera mi řekla, že jsem „matka ze staré školy“. Její důvod mě zasáhl víc než jakýkoli konflikt.

Když na mě dcera mezi dveřmi vyhrkla, že jsem staromódní matka, nejdřív jsem si myslela, že jde o další z jejích nálad. V pubertě se občas střídají tak rychle, že je člověk sotva stačí registrovat. Tentokrát ale zůstala stát a dívala se na mě způsobem, který jsem u ní dlouho neviděla. Až ten pohled, ne samotná věta, mi došlo až později, mě trochu rozhodil.

Obvykle takové výpady odbydu humorem, jenže tentokrát jsem měla pocit, že za tím je něco víc. Způsob, jakým mi vysvětlovala, že moje pravidla jí komplikují život ve škole, mě zaskočil. Nepůsobila jako někdo, kdo si potřebuje vybít vztek. Spíš jako někdo, komu došla trpělivost, protože si na sebe vzal břemeno, o kterém ostatní vůbec netuší.

Když jsem se pak bavila s psycholožkou z Masarykovy univerzity, potvrdila mi, že podobné výkřiky nejsou vždy namířené proti rodiči. Často jsou to první pokusy říct nahlas něco, s čím si dítě neví rady. A mně došlo, že jsem ten moment, ve kterém mi to dcera zkoušela sdělit, málem přešla bez povšimnutí.

Co bylo za tou výtkou doopravdy

Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že celá debata se netýkala hodnot ani naší výchovy. Šlo o mobil a pravidla, která jsme doma měli dlouhodobě nastavená. Zatímco její spolužáci jsou online skoro pořád, ona měla jasně vymezený čas. Dřív to respektovala, ale teď jí to připadalo jako handicap. A ta její věta o staromódnosti najednou dávala jiný smysl.

Statistiky z Národního monitoringu zdraví dětí sice uvádějí, že školáci tráví na sítích i několik hodin denně, ale když mi moje vlastní dítě řeklo, že se bojí vypadnout z konverzace, působilo to mnohem konkrétněji než jakákoli čísla. Učitelé z Univerzity Karlovy zmiňují, že pocit, že člověk „zmizí ze skupiny“, je pro dnešní teenagery často silnější než snaha o dobré známky.

Když jsme si spolu sedly a nechala jsem ji v klidu mluvit, pochopila jsem, že neřeší jen telefon. Šlo o obavu, že nebude součástí skupiny, když odpoví pozdě nebo až druhý den. A mně poprvé došlo, že tentokrát potřebuje míň argumentů a víc toho, abych byla ochotná ji vyslechnout.

Jak to vypadá mezi generacemi doopravdy

Když jsem sbírala podklady k článku, mluvila jsem i s dalšími rodiči. Překvapilo mě, jak často se jejich zkušenosti podobaly té mojí. Nebyly to žádné velké konflikty, ale spíš soubor drobných tření, která vznikají z rozdílného tempa života a jiných způsobů komunikace. Odborníci z Národního institutu duševního zdraví připomínají, že pevné zákazy často fungují hůř než rozhovor, ve kterém dítě cítí, že ho někdo skutečně poslouchá.

U nás se to nakonec uklidnilo. Pravidla jsme úplně nezrušily, jen jsme se domluvily, že je jednou za čas společně projdeme. Přiznala jsem, že v digitálním světě občas tápu, a ona zase řekla, že jí ke klidu stačí vědomí, že se o to alespoň snažím. Nakonec jsme přidaly půl hodiny denně, což je maličkost, ale podle ní velká úleva.

Celá tahle situace mě jen utvrdila v jednom: dospívající nepotřebují, aby jejich rodiče všechno věděli. Potřebují mít jistotu, že je někdo bere vážně. A když vám dítě řekne, že jste staromódní, nemusí to být výčitka. Někdy je to jen neobratná prosba: věnuj mi chvíli, záleží mi na tom.

Zdroje: nudz.cz, muni.cz, avcr.cz, uk.cz