Naši předkové měli unikátní metodu, jak udržet mléko čerstvé. Ta byla velmi efektivní, ale dnešní ochránci zvířat by byli zděšeni.

Každá doba je posedlá čerstvostí. Vakuujeme, pasterujeme, chladíme na desetiny stupně přesně. Ale jak se to dělalo, když lednička prostě nebyla? Naši předci měli fígl, jak udržet mléko déle pitelné, který by dneska zaručeně zvedl ze židle každého ochránce zvířat. A co je na tom nejlepší? Ono to prý vážně fungovalo.

Představte si, že jste se ocitli ve středověkém Rusku nebo v zapadlé finské vesnici. Právě jste nadojili. Mléko je vzácné, je to zdroj bílkovin, tuku. Jenže za pár hodin, v lepším případě do druhého dne, zkysne. Lednice je hudba budoucnosti vzdálená stovky let. Co teď? Možná pokrčíte rameny, ale tehdejší hospodář měl řešení. Chytil by žábu. Asi vám to bude stejně jako nám znít spíš jako špatný vtip, nechutnou pohádku nebo recept z čarodějnické kuchařky, ale vhození živého obojživelníka, konkrétně skokana hnědého, do vědra s čerstvě nadojeným mlékem byla po staletí reálná, a jak se ukazuje, překvapivě sofistikovaná metoda konzervace. Dnes bychom za takové zacházení se zvířetem čelili přinejmenším opovržení, ne-li rovnou postihu. Jenže v dobách, kdy šlo o přežití a uchování drahocenných kalorií, byla etika posunutá trochu jinam.

Žabí lékárna přímo na kůži

Dlouho se tenhle zvyk považoval za nějakou bizarní pověru. Možná si lidé mysleli, že ta chladná, slizká kůže mléko nějak zázračně „ochladí“? To je ale samozřejmě fyzikální nesmysl. Žába je studenokrevný živočich, takže velmi rychle přejme teplotu okolní tekutiny, v tomto případě mléka. Záhada se začala rozplétat až v současné době, kdy se na tuhle podivnou lidovou moudrost podívali vědci. A nestačili se divit. Tým z Moskevské státní univerzity před několika lety potvrdil to, co finské a ruské selky intuitivně věděly po generace. Kůže skokana hnědého, je doslova pohyblivá chemická laboratoř. Vědci v kožních sekretech této žáby identifikovali neuvěřitelných 76 unikátních peptidů. Peptidy jsou zjednodušeně řečeno krátké řetězce aminokyselin, stavebních kamenů bílkovin. A tyhle konkrétní peptidy mají mimořádně silné antibakteriální a antimykotické účinky. Některé z těchto látek jsou ve své účinnosti dokonce plně srovnatelné s komerčně vyráběnými antibiotiky.

Jak skokan chránil mléko

Co se tedy v tom vědru dělo? Mléko je živná půda. Jakmile se do něj dostanou bakterie z vemene, ze vzduchu, z nádoby, začnou se raketovou rychlostí množit. Právě jejich metabolická aktivita způsobuje kysání a následné zkažení. Jakmile se žába ocitla ve stresujícím prostředí, což pobyt v mléce bezpochyby je, její kůže začala vylučovat obranný sliz plný těchto peptidů. Tyto látky pak v mléce fungovaly jako přírodní konzervant. Aktivně napadaly a zabíjely široké spektrum mikrobů, včetně Staphylococca aurea nebo E. coli.
Žába tam tedy neseděla jen tak pro nic za nic. Byla to vlastně taková malá, živá továrna na antibiotika, která aktivně bránila mléko před mikrobiálním útokem a prodlužovala jeho trvanlivost o celé dny. Lidé možná netušili nic o peptidech, ale z generace na generaci si předali důležitou informaci: „Dej tam žábu, vydrží déle.“

Ze studené studny do vědra

Jak na to ale ti lidé vlastně přišli? Těžko si představit, že by někdo provedl cílený experiment: „Tak, dneska zkusíme do mléka hodit ježka, zítra veverku a pozítří žábu.“ Pravděpodobnější je mnohem prozaičtější vysvětlení, které zmiňují i historické prameny z Ameriky 19. století.
Farmáři běžně chladili nádoby s mlékem tím, že je ponořili do studených pramenů nebo studní. A to jsou místa, kde žáby prostě žijí. Občas se tedy stávalo, že nějaká do toho mléka prostě spadla. Všímavý hospodář si mohl po čase povšimnout, že takové mléko vydrželo čerstvé podstatně déle než to v nádobách, kam žádná žába nespadla. Od náhodného pozorování k úmyslné praxi už je jen krůček. Zvlášť když bojujete o každou kapku cenné tekutiny v drsných podmínkách severní Evropy.

Zdroje: forbes.com, thearchaeologist.org, atlasobscura.com, zoom.iprima.cz