Paměti pankáčova dědečka - Ezequías Blanco

Povídková knížka „Paměti pankáčova dědečka“ jsou příběhy na pomezí memoárů z autorova života. Prožitky z mládí se v našich myslích nejvíce uchovávají a sítem času z nich odstraníme vše „plevelné“ a zůstává jen příjemné vzpomínání na mládí. Jako k čtenářům promlouvaly Zvonokosy z francouzského prostředí, tak v této knížce se dostáváme trochu více na jih. A v „obyčejných“ příbězích venkovských lidí zjišťujeme, že život je všude nejen o dvou kůrkách, jak říká okřídlené přísloví, ale že i charaktery, vztahy a osudy lidí jsou všude stejné, jen někde slunce nad hlavou pálí více a jinde méně. Tento soubor příběhů vznikl v letech 1984-86. Jednotlivé události jsou spojeny rámcem falešného vypravěče (a zároveň jedné z vůdčích postav většiny příběhů), jimž je zemřelý don Atilano. Ten má teprve po smrti čas v nebi zapsat příběhy, které zažil on, jeho rodina či celá ves a které za života útržkovitě vyprávěl svému malému vnukovi, nyní dospívajícímu pankáči Gerardovi. Ze záhrobí mu je posílá po zemřelém jiném pankáči, který z nebeské nudy přijal podobu zombie, aby se mohl navracet na zemi. Vnuk Gerardo zasvětí do tajemných příběhů svého středoškolského profesora (autora knihy) a zprostředkuje předání dědečkových textů. Ten je poté, co se vzpamatuje z šoku po setkání se zombiem, nabídne vydavateli k otištění. Tím se dozvídají španělští čtenáři, nejen z rodné vsi dona Atilana, zapomenuté či i utajené příběhy svých předků. Výtečný překlad Miloslava Uličného prozrazuje jistou překladatelovu spřízněnost s textem, prostředím, o němž vypráví, i autorem. Může to být dáno skutečností, že se s Ezequíasem Blancem osobně zná, že zná jeho kraj, kde se jeho povídky odehrávají, a že sám pochází z venkova, byť moravského.