Události - Jan Hanč

Unikátní faksimile dopisu-koláže-úšklebku nejznámějšího „outsidera“ české literatury, který svým neokázalým pojetím tvorby velmi výrazně ovlivnil řadů autorů 2. poloviny 20. století. „Ilustrovaný sešit představuje v Hančově díle výjimku, která není dána jen výtvarně řešenou symbiózou psaného textu, výstřižků z tisku a osobních archiválií. S autorovými slovesnými pracemi ho spojuje obvyklý titul, první vypravěčská osoba, formát dopisu, jehož existence a potřeba je často v sešitových zápiscích tematizována, a rámcující pasáže, které imitují časopisecké editorialy. Avšak to, co u ostatních textů vyvolávalo dojem nemaskujícího se empirického autora, jako by stíralo „udělanost“ literárního textu a provokovalo čtenáře k názorové konfrontaci, je zde nahrazeno výbojnou stylizací mluvčího, který jednak očividně mystifi kuje a jednak váže čtenářovu pozornost jako pouťový vyvolavač nebo komik v kabaretu se svými přelévajícími se náměty: „Když jsem nastupoval prvé zaměstnání... Třeba se zajímáte spíše o cestování... Nastává chvíle, kdy se Vám musím představit také vizuelně... Víte, čím je radno si občas osvěžit mysl? Jednoduchými početními příklady... Velmi zábavné jsou i příhody historické... Nežli se pustíme do dalšího letu naším světem, měli bychom si zazpívat... Jestlipak máte také ráda zvířata?... Máte ráda memoáry?... Doufám, že čtete denní tisk... Napadá mne, jestli nezapomínáte na obranu... Tak jsem si myslel, že bychom si mohli třeba popovídat o filmu...“ Třebaže na některých fotografiích, k nimž text odkazuje, je skutečný Jan Hanč a řada motivů nebo názorů je podobných těm, které známe z rukopisných sešitů, zde je převažující stylizační polohou persifláž, rozrušující nejen iluzi totožnosti mezi skutečným, „fyzickým“ autorem a nositelem první gramatické osoby v textu, ale zesměšňující zejména představu disciplinovaného občana socialistického státu, jakým bylo Československo přelomu padesátých a šedesátých let. A byť se kvůli vynalézavé kombinaci obrazu a jeho popisky nabízejí tvarové paralely s Deníkem 1952 malíře Vladimíra Fuky či Pražským deníkem 1938–1965 fotografa Jana Lukase, svou záměrně přízemní veselostí a umíněně těkavou snahou zaujmout posluchače-čtenáře, resp. posluchačku-čtenářku, se Hanč přibližuje spíše tvorbě autorů kolem strojopisné edice Půlnoc z počátku padesátých let (E. Bondy, I. Vodseďálek, B. Hrabal), v níž se mísí stoická ironie s okouzlenou fascinací reáliemi komunistické propagandy.“ (Z doslovu Michaela Špirita)