Symfonický orchestr hl.m. Prahy (FOK), Jiří Bělohlávek – Ostrčil: Symfonietta, op. 20, Impromptu

Z komentáře původního alba 1110 3638 Supraphonu z roku 1985:

Po Vítězslavu Novákovi a Josefu Sukovi je Otakar Ostrčil (25. 2. 1879 – 20. 8. 1935) třetím z generace Mistrů, kteří posunují vývoj českého hudebního myšlení první poloviny našeho století na úroveň moderního výrazu tehdejších evropských skladatelských směrů. Ostrčil z nich ovšem dosahuje nejdále. I když vychází z novoromantické školy svého učitele Zdeňka Fibicha, velmi záhy se ve značné míře romantismu vzdává a vytváří vlastní hudební projev, tvořící osobitou paralelu k pomahlerovské tvorbě Alexandra Zemlinského, Arnolda Schonberga, představitelů druhé vídeňské školy (Alban Berg) a západoevropské moderny (Albert Roussel). Proces, který formuje Ostrčilovu skladatelskou osobnost, se nejdříve projevuje novými závažnými prvky v operní jednoaktovce "Poupě".

Důsledný obrat k promyšlenému tektonismu a objektivizaci vlastní tvorby se však u Ostrčila odehrává především v jeho symfonických dílech. Mezníkem toho je vytvoření Impromptu…