Monografie podrobně popisuje institut stížnosti pro porušení zákona v trestním řízení a mapuje jeho pozici v systému mimořádných opravných prostředků.
Po více jak 15 letech představuje kniha první komplexní pojednání o tomto mimořádném opravném prostředku zakotveném v českém právním řádu. Právní řád České republiky v souladu s jejími mezinárodními závazky zná také mimořádné opravné prostředky – vedle obnovy řízení a dovolání je to především stížnost pro porušení zákona, jejíž využití je velmi široké a různorodé. Stížnost pro porušení zákona představuje v moderních právních řádech poměrně netypický, „úřednický“ procesní prostředek, jímž disponuje pouze ministr spravedlnosti, který není stranou trestního řízení. Z tohoto důvodu bývá také podrobována odborným rozpravám a čelí pochybnostem, zda je v jejím případě skutečně zachována legitimita. Její vložení pouze do rukou ministra spravedlnosti jako zástupce státní moci (kdy je navíc samotné podání pouze jeho fakultativním právem, nikoliv povinností) je tak sporné. Na druhé straně však stojí argument, že prošetřování trestních věcí může vést k nápravě zjevných pochybení při rozhodování a tím ke zmírnění žalovaného deliktu i trestu.
Autor v textu zúročil své dlouholeté zkušenosti z působení v odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti. Kromě obecného výkladu zákonného textu zevrubně pojednává o praxi Ministerstva spravedlnosti spojené s přezkoumáváním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, dále o postupu státního zastupitelství a Nejvyššího soudu. Empirická zjištění získaná analýzou vzorku 80 podaných stížností pro porušení zákona (např. v oblasti nejčastěji se vyskytujících vad, které jsou stížností napravovány) vedou autora k podnětným úvahám de lege ferenda, které mohou přispět k diskusím kolem připravované rekodifikace trestního řádu.
Koupit
