Stíny prošlých let - Jiří Slavíček

Poštovní doručovatelka odstavila moped před venkovským stavením. Po kamenném zápraží došla ke dveřím a zaklepala. Nikdo se neozýval. Všimla si ale, že dveře jsou pootevřené. „Pane Havlíček, tady pošta“,zavolala. Nic se neozývalo. „Pane Havlíčku, nesu vám dopis“.

Divné, třeba spí, proto zavolala znovu a hlasitěji. Že by odešel a zapomněl zamknout? I to je možné. Otevřela dveře dokořán a vstoupila do předsíně. Tady byla poprvé. Havlíček jí nikdy nepozval dál.

„Pane Havlíčku, jste tu?“ Vešla tedy do kuchyně. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe. Byl tu takový nepořádek, jaký by se ale dal od samotného muže a vdovce očekávat. „Pane Havlíčku, pošta, nesu vám poštu.“ zvolala již hodně nahlas. Otevřela dveře do vedlejšího pokoje a zůstala jako opařená. Tam od stropu viselo na šňůře lidské tělo. V předtuše jí projel nitrem ledový hrot. „Proboha,“ vydechla a chytla se za ústa. Když se obrátila, uviděla tvář ve šklebu. Bosé nohy visely ze štruksových kalhot. V prvé chvíli zůstala jako přikovaná k zemi. Dotknout se ho v tuto chvíli nedokázala. Byl to šok, narazit na oběšence. Vyrazila ven.

Běžela do protějšího stavení, ale tam nikdo nebyl. Nasedla tedy na moped a vydala se po okresní silnici směrem na JZD v nedalekém Otíně