Zrod ruské národní hudební kultury v devatenáctém století je těsně spjat s osobností Michaila Ivanoviče Glinky (1804-1857). Je to zjev klíčový, zakladatelský, neboť vystihl ve svém díle typické znaky ruského hudebního projevu. Čerpal ze zdrojů dosud netknutých, bohatých a originálních - z lidové kultury - a zaujal v ruské hudbě stejné postavení, jako jeho současník Puškin v literatuře a poezii. Zařadil se svým dílem do širokého proudu evropského romantismu, který objevil lidovou sféru jako osvěživý pramen nového poznání. Glinkovy symfonické variace Kamarinskaja (1848) jsou příznačnou ukázkou zpracování původních lidových melodií v orchestrální předehře, odrážející optimistické rysy lidového života.
Podobně je tomu v symfonické fantazii Jota aragonesa (1845), v niž se Glinka inspiroval španělským folklórem, jak jej poznal za svých evropských cest. Zdroje obou skladeb jsou tytéž: autorovi je nabídl sám život. Na Glinkův odkaz navazovali další ruští skladatelé devatenáctého století jako…