Často se mi stává, že bych chtěl utajit své nevím už kolikáté setkání se Švejkem či zrovna se Zvonokosy. Najdu si koutek, kde o mně nikdo neví, a čtu si. A přece jsem to já, kdo přinutí své okolí k nevyslovené, avšak udivené otázce, "čemu se ten člověk tak nahlas směje". A tak čtu - nahlas - mé okolí se už ničemu nediví a směje se se mnou.
To je podstata prvního důvodu, proč jsem se odhodlal adaptovat Zvonokosy pro čtení před rozhlasovou veřejností.
A ten druhý důvod - to je herec.
Je tomu už téměř patnáct let, kdy můj přítel rozhlasový redaktor Jan Kuneš přišel s nápadem na svou dobu velmi neobvyklým, ba téměř revolučním, vysílat v rozhlase na pokračování Poláčkovy "Muže v ofsidu". Byl jsem okamžitě pro, ale netušil jsem, kolik praktických a především teoretických problémů tato práce přinese. Bylo nutné vyřešit dvě základní otázky: jak Muže v ofsidu tlumočit a s kým je tlumočit. Ačkoli tedy otázka herecké interpretace tu stála jako druhá, bylo mi brzy jasné, že je ve své podstatě…