Různí interpreti – Fibich: Šárka. Opera

V devadesátých letech minulého století ovládalo českou operní scénu Národního divadla v Praze jen několik málo výrazných tvůrčích osobností. Své domovské právo tu stále mělo dílo Smetanovo, vedle něhož se prosazoval Antonín Dvořák se svými nejnovějšími operami (Jakobín, Čert a Káča), Karel Kovařovic s populárními Psohlavci a Josef Bohuslav Foerster, který po Deboře přesvědčil o svém dramatickém talentu Evou; k nim se řadil i tehdy ceněný Karel Bendl, jehož eklektická tvorba však byla jen dobovou záležitostí.

Mezi nimi Zdeněk Fibich (1850-1900) představoval skladatele vyzrálého, jevištně zkušeného, a především moderně orientovaného. O dramatickém nadání přesvědčil už svou prvotinou (Bukovín, 1874) a dalšími díly prokázal, že je bezvýhradným stoupencem smetanovského směru a wagnerovského hudebního dramatu. Neměl proto snadnou cestu k úspěchům, právě naopak. Předsudky českého prostředí proti Wagnerovi a jeho dílu (jako by právě jeho opery byly překážkou rozvoje českého umění) se…