Pražský komorní orchestr, Bernhard Klee – Haydn: Symfonie

Z obsáhlého komentáře Olgy Zuckerové k původnímu LP albu 1 10 1951 "Joseph Haydn Symfonie č. 6, 7, 8 a č. 23, 24" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně.

Padesátá léta 18. století znamenají velký slohový přelom v evropské hudbě, změnu myšlení, nástup nové generace. Barok nezadržitelně odchází: do období devíti let před rokem 1750 a devíti let po něm spadají úmrtí největších mistrů právě končící epochy: Vivaldiho, Bacha, Domenica Scarlattiho, Hӓndela. Jejich vyjadřovací prostředky jeví se současníkům zastaralé, těžkopádné a vzdálené životním pocitům tehdejšího moderního člověka…

Z mohutného trouchnivějícího kmene baroku vyrážejí krátce za sebou dva výhonky, dva vzájemně si nepodobní sourozenci: rokoko a klasicismus, vzdálené si spíše funkčně než časově. Lehké, zdobné, rafinované asymetrické a méně životné rokoko bude bližší myšlenkovému světu aristokracie, kdežto sílící měšťanská třída se bude lépe cítit v souměrné pravidelnosti architektonicky…