Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská, a to nejen o utváření lingvo-etnických kánonů 19. století, ale o naší literární komunikaci vůbec? Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby.
Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, v nichž vedle prestižní společenské instituce divadla nabývala stále významnější místo beletrie, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových, zájmových periodicích i její limity ve střední Evropě. Zkoumá dopady nového systému literatury i na specifické latinské a českojazyčné prostředí českých zemí. Právě zde se monografie dotýká také dalších, obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky, tohoto pole mimo tradiční církevní či státní autority a úzký vliv privilegovaných zákazníků-umělců, jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se tyto vztahy manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakým byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století? – Vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
Informace
Koupit
