Plzeňská zastavení (Ohlédnutí divadelního principála)

Někdejší ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Mojmír Weimann vzpomíná na své působení ve městě na soutoku čtyř řek. Čtenář se může vrátit do první poloviny 90. let, kdy ve společnosti zavládlo opojení z nečekaně nabyté svobody. Období plné změn zasáhlo i divadelní scénu.

„Když jsem poprvé vstoupil do plzeňského divadla v roli ředitele či lépe řečeno principála, za něhož jsem se vždy považoval, trochu se mi roztřásla kolena,“ přiznává Mojmír Weimann. „Stát se jedním z pokračovatelů Vendelína Budila a sloužit divadlu tak, aby plnilo v daných provozních podmínkách svou funkci, navázalo na své nejlepší tradice a pokusilo se je rozvíjet v souladu s požadavky náročného plzeňského diváka, je těžký úkol. Doba, v níž jsem do Plzně přišel, byla zcela jiná než ta, v níž divadlo řídil geniální představitel krále Leara, ale problémy, s kterými jsem se musel vyrovnávat, nebyly mnohdy jiné než za jeho časů. A ani dnes tomu není jinak. Věděl jsem, že v Budilovi mám oporu stejně jako jsem ji vždy měl v atmosféře města, do kterého mne zavál osud, a v myšlení a cítění jeho obyvatel.“