Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka - Rudolf Krautschneider

Autor RUDOLF KRAUTSCHNEIDER: V knize popsal plavbu kolem světa v pásmu Antarktis, přistání na pustých ostrovech, ale i barvitost Austrálie, Afriky, Jižní Ameriky a polárních stanic. Tuto tři a půl roku dlouhou plavbu absolvovali tři Češi na jachtě Polárka. 288 stran, součástí knihy je peříčko tučňáka Kniha v první edici je rozebrána. Pozor: právě výšlo nové vydání (9/2012) Ukázka: Bouře Sedmý den po vyplutí z Cape Townu. Stále bouřlivé počasí. Teplota okolo +3°C. Vítr šest až osm stupňů Beauforta. Pro jachtu jako je Polárka ideální vítr, ale to vysoké vlnění je zneklidňující. Moře se na pár hodin trochu zklidní a opět přichází další tlaková níže. Vítr se stáčí od jihozápadu k severozápadu. Ve chvíli, kdy jde barometr nahoru, se opět vítr vrací na jihozápadní. Nízké nimbostraty podobné divokým jezdcům se přes nás ženou k východu a vzbuzují v člověku neklid. Hřívy vln nás svírají a občas nějaká dopadne s hukotem na palubu, která temně zaduní jako africký buben „tan“. Je to jenom škádlení, kormidelník zakleje a Polárka pluje dál. Máme pevnou ocelovou loď. Je stavěná do nejtěžších mořských podmínek. A přece, když ležím v kóji, celé hodiny naslouchám zvukům, které loď vydává. Vnímám její chvění, když ji velká vlna celou přikryje. Hvízdání poryvů větru lanoví. Kvílivé skřípání stěžně, když se prudce staví z přechylu. Šumění a cinkání vody podél boků. Co to vůbec jsou ty mořské bouře? Jsou to obyčejné tlakové níže stejné jako u nás doma. Chlad, vítr a déšť. Proti chladu můžete být otužilí. Vítr vane buďto silně nebo zase příliš slabě. Ještě horší jsou bouře nebo bezvětří. Když vane akorát, tak ne ze správného směru a když i směr je správný, pak už vplouváme do přístavu. Někdy po celou dobu plavby vane ideálně. To je nejhorší. Jsem vyčerpaný, protože se snažím maximálně soustředit, abych vytěžil co nejvíce z této situace. S větrem jsem stále nespokojený. I když jen on mě nese k cíli. Dešti můžete čelit oblečením do nepromokavých šatů. To nebezpečné na moři je jenom vlnění. Když se vítr prožene po klidné hladině, vyzvedne z ní drobné kapičky. Ty dopadnou zpět elipsovitým pohybem. Vítr roztáčí ty elipsovité obruče kapilár stejně jako kluci, když krátkým klackem prohánějí ráfek po cestě. Lidská mysl, na rozdíl od moře, není nikdy v klidu. Nevím, o čem přemýšlejí moji spoluplavci. Sorel často křičí ze sna. A Vojta? Reaguje i na tiché zavolání. Znamená to, že asi nespí. Polárka má teď skasané plachty. Pluje ve skluzu již druhý den. Mohutné vlny s hukotem dopadají na palubu. Ohromná síla nás zvedá. A se šustěním, jako bychom sjížděli na lyžích, se propadáme do údolí vln a opět zvedáme na jejich vrcholky. Dvanáct stupňů Beauforta. Úzkost a napětí. Ten z nás tří, který svírá v rukou kormidelní kolo, drží v rukou i naše životy. Polárka uplula za posledních čtyřiadvacet hodin přes dvě stě mil s bouří v zádech. Směr bouře se změnil o devadesát stupňů. To mohutné vlnění se teď kříží a staví vysoké hory zpěněných vln. Při sjezdu z vlny odhaduji naši rychlost na třicet kilometrů v hodině. Těžkým úkolem kormidelníka je, aby se Polárka nestočila bokem k zalamující se vlně. Určitě by se převrátila kýlem vzhůru. To by znamenalo vážné poškození stěžně a možná i jeho ztrátu. Je těžké za této situace řídit loď čtyři hodiny do výměny u kormidla. Kdybych chtěl někdy Vojtu nebo Sorela pomluvit, určitě bych nemohl říci, že špatně kormidlovali. Byli oba výborní. Z kormidelní „kapličky“ vlají už dávno cáry. Silné nerezové trubky její konstrukce jsou zohýbány. A barometr stále klesá. Ležím v kóji. Vím, že teď je každý z nás sám se svými myšlenkami. „Všechno v životě je prosté. Můžeme to vnímat jako ozvěnu naší duše.“ „Každodenní shon, se kterým sami souhlasíme, nám působí stres. Tím umlčíme naše skutečné touhy, o kterých nesmíme nahlas mluvit. Pro naše okolí by to znělo jako urážka.“ „Touha po prostotě našeho života je něčím jako vzpomínkou v záznamu duší lidského rodu. Ve chvílích beznaděje nám tyto vzpomínky vemlouvavě našeptávají, po čem skutečně toužíme. Všechno, co nás obklopuje, vyvíjí maximální tlak, abychom ten hlas přestali vnímat. Ti, kteří se nedají zakřiknout a překonají strach, žijí jako podivíni mimo lidskou společnost a slouží jako odstrašující příklad.“ „Vše je prosté, a jestli není, měli bychom se snažit, aby prosté bylo.“ „Jediné, co na člověka čeká, jsou choroby, stáří a smrt. Pro to ostatní si musí dojít sám.“ „Svět nás zraňuje a moře nás léčí. Škoda, že si za to žádá někdy i naši smrt.“ Takhle by to nešlo! Pokusím se myslet na ten živel, který nás oklopuje, trochu veseleji. „Přitažlivost zemská přitáhne předmět k zemi a my jej můžeme zase zvednout. Přitažlivost vodní přitahuje předměty k hladině, odkud se zvednout nedají.“ „V duši vedu jakýsi vnitřní dialog. Nikdy ale nevím, jestli rozmlouvám sám se sebou, nebo jestli nemám v nitru nějakého tichého společníka.“ „Desítky let se snažím pochopit moře. Je ale vůbec něco k pochopení na takovém množství šplouchající slané vody?“ „I když mám život zoufale rád, přesto bych nechtě