Pavel Mára (Praha, 1951) patří k výrazným představitelům evropské fotografie. Je také již téměř dvě desetiletí pedagogem na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. K tomuto poslání ho přímo předurčuje jeho tvorba, která je příkladem koncepčnosti a promyšlenosti. Podoba jeho děl často vychází z nové interpretace možností fotografického média. Mára tvoří v sériích, z nichž některé obdivuhodně zobrazují živý i neživý svět jako geometrické útvary. Dosahuje toho například volbou záběrů. Nevyužívá obvyklé techniky manipulace fotografického obrazu. Samostatnou složkou jeho fotografií je barevnost, často výrazná, překvapující a v některých případech nereálná. Na druhé straně Mára využívá i detailního a uhrančivě ostrého přepisu fotografované skutečnosti. Tvorba v sériích vylučuje náhodu, nenechává diváka na pochybách o autorově úmyslu. Pavel Mára patřil již v sedmdesátých letech k několika málo fotografům v Československu, kteří svoji volnou tvorbu realizovali v barvě, navíc většinou ve velkých formátech. Z raných prací se nejvíc vryly do paměti obrazy precizně vykreslených povrchů technických předmětů, natřených jasnými barvami (Mechanická zátiší, 1976–84). Jsou to díla přiřaditelná ke geometrické abstrakci v jiných oborech umění, přestože jsou zároveň zcela konkrétní. Tento princip autor rozvíjí až dodneška. Hlavním námětem jeho fotografií se stalo lidské tělo. Jednoduchou metodou vznikly monumentální Triptychy aktů a portrétů z let 1990–1993. Jejich mimořádná působivost spočívá v tušeném tajemství posunu pohledů. Byly vytvořeny beze změny pozice modelu vertikálním posunem kamery – podhled, pohled do očí, nadhled. Zvláštními postupy barevného svícení, propojujícími reálná těla s nereálnou barevností, vznikly Mechanické corpusy (1997). Nápaditá inscenace holohlavých modelů v přísně centrální kompozici přinesla autorovi mezinárodní pozornost. Publikace je založena na kontrapunktu barevných a černobílých fotografií, mezi něž patří například Černé corpusy: Rodina (2001); jejich kouzelná tonalita vznikla kombinací dvou inverzních černobílých materiálů. Negativní hlavy (2010), realizované ve stupnici černé, šedé a bílé, jsou naopak digitálními portréty mužského modelu, ozvláštněnými geometrickými prvky. Celé dílo Pavla Máry má objevitelský charakter. Je silně estetizované, ale neuklidňuje, nýbrž zneklidňuje. Do kontextu současné postmoderní kultury se včleňuje i tím, že se realizuje až v instalacích, připravených vždy pro určitý prostor.
Informace
Koupit
