Osud mě má rád - Simona Monyová

„Budu mít dítě.“

Otec se prudce vymrštil od stolu. Odkopnutá židle se s rámusem skácela na zem.

„Zopakuj to!!!“ zařval.

„Budu mít dítě, ale na otce se mě neptej, táto,“ řekla co možná nejpřívětivěji.

„Tak ty máš parchanta, a ještě si budeš diktovat podmínky, ty couro! Jsi stejná jako moje matka! Já bych tě…!“

Rázně máchl zvednutou paží a naznačoval pohlavek, ale Danielu neudeřil. V obličeji zbrunátněl a namáhavě, s hlasitým sípotem oddechoval. Pak zvedl převrhnutou židli, těžce na ni dosedl a chraptivě mumlal: „Nejsi moje dcera, ty už nejsi moje dcera…“