Tento rok si připomínáme 45 let od událostí z 21. 8. 1968, kdy došlo k mezinárodní intervenci armád pěti států bývalé Varšavské smlouvy (NDR, Polska, Bulharska, Maďarska) v čele s tehdejším SSSR do Československa. Občané tehdejšího ČSSR se po nástupu komunistů po „vítězném únoru 1948“ během tzv. Pražského jara rozpomněli na své původní demokratické tradice, což vedlo k občanské emancipaci napříč celou tehdejší společností, nejen mezi lidem, ale i v samotné vládnoucí straně KSČ. Společnost i KSČ odsoudila předchozí stalinistické praktiky tehdejších komunistů v čele s Gottwaldem, rehabilitovala odsouzené v politických procesech v 50. letech a někteří političtí a státní představitelé v čele zejména s A. Dubčekem usilovali ve shodě se změnami v celé společnosti o rozhodné změny směřující k demokratické formě socialistického zřízení a společnosti. Reformní hnutí, které zahrnovalo všechny složky tehdejší společnosti, nejen některé členy tehdejší KSČ – tzv. reformisty, usilovalo o postupný přechod k demokratickému socialismu. Předpokládalo se odstranění vládnoucí úlohy KSČ, i přechod k jisté formě smíšeného hospodářství. V této době se dokonce obnovily masarykovské tradice, lidé si svobodně začali připomínat i západní odboj, došlo k možnosti vzniku občanských spolků a došlo i k výraznému uvolnění v oblasti kultury a umění. Například bylo možné i to, aby K. Minařík publikoval o józe a mystice v novinách, apod. Tento trend v tehdejší československé společnosti ale nelibě sledovalo tehdejší stalinistické vedení „východního bloku“ v čele s Brežněvem. Po několik skrytých i zcela otevřených hrozbách došlo doslova k vojenskému potlačení této nastartované společenské změny u nás. V noci z 20. na 21. 8. došlo k vojenskému přepadu země takřka ze všech stran. Během této vojenské invaze s operačním názvem Dunaj, kulkami okupantů a pod pásy jejich tanků zahynulo 148 občanů ČSSR. Invaze zcela vážně počítala i s případným ozbrojeným odporem armády ČSSR, k čemuž naštěstí nedošlo, byť na mnoha místech při násilném odzbrojování československých jednotek došlo k mnoha incidentům. Rozkazy, které měly invazní jednotky, zněl jasně: v případě, že se armáda ČSSR postaví na odpor, má být odpor rozdrcen rozhodnou silou. Jedná se poměrně o nedávnou událost našich novodobých dějin, a přesto o ní není ve společnosti obecné povědomí, jak o jejím významu, tak o vnitropolitických i mezinárodních souvislostech. Některými dnešními přepisovateli historie se bagatelizuje a zjednodušeně popisuje jako pouhý boj frakcí uvnitř KSČ. Opak je pravdou. To, že bylo tehdy „našlápnuto“ k rozhodným změnám dokazuje i způsob vojenského potlačení: okupace země, zatýkání reformistů a následné upevnění normalizačního trendu. Právě tuto mezeru v historickém povědomí o celé vojenské intervenci a souvisejících událostech, doplňuje záslužná práce vojenského historika Antonína Benčíka, kterou právě v těchto dnech umožňujeme vydat. Je také i připomenutím si toho, že i v naší nedávné historii byly národní snahy o svobodný vývoj našeho národa potlačeny hrubou vojenskou mocí a přesilou našich tehdejších „spojenců“, a že národní svoboda a svobodný vývoj národa a státu není zdaleka samozřejmostí ani dnes, kdy je evropské klima zcela jiné. Je tak pro nás i varováním, že podobné události jako je vojenská okupace a silové vměšování do vnitrostátní politiky není jenom nějakou dávnou minulostí. Roky 1938, 1948 a 1968 budiž nám vždy připomínkou, že žijeme ve světě, kde svoboda není samozřejmostí.
Informace
Koupit
