Klimatická krize se projevuje všude. Nejvíce na místech, na něž běžně nemyslíme.
Říká se, že rozbuškami konfliktů budoucnosti budou spory o základní zdroje — pitnou vodu, zemědělskou půdu, místo pro život. Snad nikde to neplatí tolik jako v zemích Blízkého východu a severní Afriky, o nichž se však do médií dostanou zprávy pouze v souvislosti s krizemi politickými, nikoli už těmi environmentálními. Arabistka Lenka Hrabalová se proto v Neúrodném půlměsíci vydává k řekám Eufratu a Tigridu, aby vyprávěla příběh vody, jejího nedostatku i strategického významu. Zkoumá, jestli se může znovu zazelenat Sahara a zda čerpání jejích obrovských zásob podzemních vod s sebou nenese i nějaká rizika. Ohledává historii prastarých lesů a jejich blízkou budoucnost, která bude patrně suchá, plná požárů, ale také nových technologií a ekologických přístupů. Setkává se s místními obyvateli, domácími i zahraničními vědci či dobrovolníky, kteří všichni hledají řešení a způsoby, jak zadržet vláhu, zchladit vzduch a něco vypěstovat. A zároveň líčí celý region v nečekané, překvapivé a potřebné perspektivě.
Lenka Hrabalová přichází s poutavým cestopisem klimatickou krizí. Odhaluje překvapivé fakty, nečekaná spojení i naději do budoucna.
Lidé dělají, co můžou, aby přežili, a zejména aby nakrmili své děti. Muži se stěhují do zahraničí, aby posílali svůj minimální plat na školné a oblečení pro děti, které roky neviděli, zatímco žijí na jedné palandě s dalšími pěti muži. Sbírají odpad v rozpálených městech v naději, že narazí na něco cenného. Hodiny sedí s malířskými štětkami na pangejtech křižovatek a doufají, že se objeví někdo, kdo potřebuje vymalovat. Nakonec přijmou jakoukoli práci, třeba u radikálních skupin, kterými dříve opovrhovali, jen aby zůstali živiteli rodin. Ženy mezitím chodí celé hodiny pro vodu či pro dříví, aby nasytily domácnost. Kvůli tvrdé neviditelné práci vypadají ve svých padesáti letech na osmdesát. A když přijde na nejhorší, s pláčem souhlasí se sňatkem mladé dcery s cizím starším boháčem. Realita chudých částí Blízkého východu je brutální a nám často zcela cizí.
Klimatická změna není viníkem této chudoby. Rozhodně ne jediným. Je ale tím, co k ní přispívá, co ji zhoršuje a co vytváří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Zničená, spálená země a mrtvé farmy se v selhávajících státech těžko obnovují a těch, kdo jsou v tomto kruhu semleti, přibývá.— ukázka z knihy
Informace
Koupit
