Paměť dějin i paměť jednotlivce mají své vlastní nezbadatelné zákony, ale někde v individuálním osudu se propojují. I tak je možné vnímat nejnovější knihu povídek Ivana Klímy. Nebezpečným výletem bylo už, obrazně řečeno, narodit se do šíleného dvacátého století, ve kterém vykrystalizovaly dva totalitní režimy. Žít právě v nich znamenalo spíš snahu přežít, a to se na všech, jimž se to podařilo, něčím otisklo. Klímovy povídky o lidech těch časů i o sobě samém jsou často nemilosrdnými zrcadly doby i lidských povah. Tím víc čtenáře upoutá autorův střídmý styl a cudnost, něco, co se z české prózy téměř vytrácí. Vzniká tu zvláštní kontrast: autor si bere za hlavní zbraň proti zločinnosti sociálního inženýrství a proti lidem bez svědomí cudnost a slušnost. Je to nečekaně vzácná hodnota ve světě rekordů a superlativů.