Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805–1873?) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami.
Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Při místních slavnostech a návštěvách měst panovníkem nebo jiným významným hostem se na domech a v ulicích nevyvěšovaly vlajky, ale prapory, a to v zemských, císařských nebo městských barvách. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z r. 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...
Informace
Koupit
