Ladislav Černý, Česká filharmonie, Václav Jiráček – Berlioz: Harold v Itálii

O Hectoru Berliozovi (1803-1869) se právem říká, že sice nebyl dost dobrý na to, aby se stal profesorem pařížské konzervatoře, ale na druhé straně byl dost dobrý na to, aby se jím Francie pyšnila jako svým největším skladatelem romantické éry. Nesporné je také to, že Berliozova hudba, ať už šlo oslavnou Fantastickou symfonii, dramatickou symfonii Romeo a Julie nebo velkolepé Rekviem, ztělesňovala velkou romantickou touhu po něčem nedefinovatelně čistém, i když neustále přehlušovanou posedlou snahou po originalitě za každou cenu a křečovitými výkřiky: "Je suis un crecendo de Beethoven", prohlašoval Berlioz, navazuje na kompoziční techniku klasiků, z nichž si ovšem pečlivě vybíral. Současně však tuto klasicistní kázeň rozbíjel svou vizí programního symfonismu, vyjadřovanou všudypřítomnou a neustále variovanou "idée fixe", perzonifikující hrdinu nebo základní ideu příběhu. Ke kompozici "violového koncertu" ho vybídl jeho velký ctitel Niccolo Paganini. Berlioz byl touto výzvou nadšen,…