Kameny V Lese - Viktor Vorlíček - 1943

Obraz - Kameny v lese. Signován a datována vpravo dole - viz foto. Autorem je grafik a malíř Viktor Vorlíček. Rozměry včetně rámu cca 68 cm x 60 cm. Rám je úzký, zdobený, místy má otluky - viz foto. Uhel na papíře. Obraz je zasklený. Celkový stav - viz foto. Obraz je z roku 1943. Bude perfektní dekorací Vašich prostor. Vorlíček Viktor * 7.8.1909 Bělá (Semily) + 27.2.1976 Jablonec nad Nisou pedagog, ilustrátor, grafik, malíř, designér Narodil se 7. srpna 1909 v Bělé, malé vesničce u Turnova, do rodiny řídícího učitele Aloise Vorlíčka a jeho druhé ženy Marie, rozené Pudilové. Otec Alois pocházel z rodiny, ve které se velké pozornosti těšilo umění a historie. Rodiče udržovali čilé kontakty s představiteli české kultury a přátelili se mimo jiné s rodinou malíře Josefa Mánesa. Není bez zajímavosti, že ze stejného rodu pocházel i řezbář Josef Vorlíček (1824–1897), který se dostal do širšího povědomí díky rodinnému portrétu od slavného českého malíře Karla Purkyně, syna významného českého přírodovědce a malíře Jana Evangelisty Purkyně. Otec Viktora tak měl díky rodinnému zázemí možnost rozvíjet početné kulturní zájmy, od mládí ho zajímala literatura, hudba i historie, dokonce se zapojil do dění kolem pražské Umělecké besedy a stýkal se s významnými osobnostmi tehdejší doby, jako byli Jan Neruda nebo František Palacký. Učitelské povolání ho ale nakonec zavedlo až do severovýchodních Čech, právě do Bělé u Turnova. Zde ho potkalo několik událostí. Zemřela jeho první žena Anna, v roce 1908 se podruhé oženil, z tohoto manželství se narodil Viktor a o šest let později jeho sestra Marta. Aktivně se věnoval zvelebování školní budovy, založil knihovnu a čtenářský spolek, muzicíroval. Atmosféra venkovského života ovlivnila i malého Viktora. V roce 1919 ale otec odešel do penze a rodina se přestěhovala do Turnova. Pro Viktora tak skončila ta část dětství, kterou strávil ve venkovském prostředí. Už od malička miloval přírodu Českého ráje, pro jeho uzavřenou samotářskou povahu byly toulky přírodou jako stvořené. V Turnově studoval reálné gymnázium, díky osvíceným turnovským osobnostem se mu otevřel svět výtvarného umění. Hluboký dojem na něho zanechalo dílo krajináře Josefa Prouska (1857–1914), přátelství ho pojilo s malířem Milošem Votrubcem (1881–1930). Mladého studenta naplno přitáhl svobodný svět výtvarných umělců, mnohé školní povinnosti zanedbával, jen aby se mohl věnovat kreslení a debatám o umění. To vše k nelibosti otce, který proto nechal syna přeložit nejprve na reálné gymnázium v Hradci Králové, poté do Mladé Boleslavi a nakonec do Nové Paky, kde v roce 1929 studium složením maturitní zkoušky úspěšně zakončil. Přestup do Nové Paky se ukázal jako velmi šťastné řešení, na škole působil grafik a malíř Josef Jelínek (1871–1945), který Viktora zásadním způsobem ovlivnil, rozpoznal jeho talent a doporučil mu studium v ateliéru svého přítele Maxe Švabinského na pražské Akademii výtvarných umění. Po několika měsících ale musel Viktor přejít na českou techniku, aby mohl studovat obor učitelství pro střední odborné školy, což byla podmínka jeho otce. Po ukončení studií v roce 1934 si vzdělání rozšířil studiem filozofie, dějin umění a deskriptivní geometrie. A také se vrátil ke studiu na Akademii výtvarného umění, kde si prohloubil dovednosti a znalosti především v oblasti grafických technik. V roce 1935 se v Jilemnici oženil s Marií Práškovou, mladí manželé si založili společnou domácnost v Martinicích u Jilemnice, v domku, který patřil manželčiným rodičům. Zde se jim narodil jejich první syn, který dostal jméno po otci Viktor. Začala také jeho dráha profesora kreslení, na které setrval s menšími přestávkami po celý svůj další život. Coby pedagog vystřídal několik působišť – učil v Táboře, v Mukačevě na jihu Podkarpatské Rusi a v Praze. V době protektorátu odešel do jižních Čech, kde získal učitelské místo v Českých Budějovicích. Zde se mu narodil druhý syn. Seznámil se tady s celou řadou pozoruhodných osobností z uměleckých i odborných kruhů, někteří z nich se stali jeho dobrými přáteli. Po skončení druhé světové války dostal prestižní nabídky vyučovat v Buenos Aires nebo se stát docentem kreslení na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Ani jednu nakonec nepřijal a dal přednost návratu do rodného kraje. Od září roku 1945 nastoupil na místo profesora na Státní odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou jako vedoucí oddělení pro malbu a grafiku. S touto školou pak byla spojena větší část jeho dalšího života. Na počátku padesátých let tuto svoji činnost na určitou dobu přerušil, aby pomohl se založením místního uměleckoprůmyslového muzea, jehož vybudováním byl v roce 1949 pověřen ministerstvem kultury. Hlavním úkolem bylo shromáždit předměty související s historií bižuterní a sklářské výroby na Jablonecku. Ty se po odsunu sudetských Němců a zrušení nebo reorganizaci výrobních firem, exportních domů i regionálních muzeí nacházely na různých místech. Bylo nutné zabránit jejich ničení a ro