Eva Olmerová, Jiří Suchý, Ferdinand Havlík se svým orchestrem – Portrét Ferdinanda Havlíka

Komentář k původnímu albu 1 16 0205 "Portrét Ferdinanda Havlíka" z roku 1967:

Ferdinand Havlík je pro každého doma.

V pražských kavárnách působily během válečných let 1939-45 - či vlastně živořily, neboť nacističtí pohlaváři neměli synkopickou hudbu příliš v oblibě - vedle zkušených tanečních orchestrů také malé poloamatérské jazzové a taneční skupiny, složené převážně ze studentů.Byl mezi nimi také malý a útlý klarinetista z konzervatoře s nic neříkajícím jménem Ferdinand Havlík. Angažovat se pro jazz nebylo v té době bez rizika a ani odměna vyplácená mladým hudebním nadšencům nestála v podstatě za řeč, z čehož je vidět, že Ferdinand Havlík není ani oportunista, ani Harpagon.

Z tohoto málem historického úvodu mimoděk vyplývá, že Havlík dělá muziku už přes dvacet let (však také na jevišti Semaforu v sezóně 1964/65 toto výročí oslavoval), což ukazuje, že není v muzice žádným zajícem. Že už má něco za sebou. Že není prchavým módním meteorem, ale solidní stálicí. A to také za něco stojí…