Tvorba Emanuela Frinty upadla bohužel v zapomenutí. Přesto tento výtvarník, absolvent pražské Akademie (V. Nechleba, J. Loukota, J. Obrovský a pak M. Švabinský - grafická speciálka), patřil v meziválečném období k významným představitelům českého neoklasicismu, často ve velmi smyslovém pojetí.br> V množství kreseb, vynikajících nádhernou kresebnou linií, v různých technikách zachycoval svoje zásadní téma - ženu, a to jak v aktu, tak portrétu nebo figurální skupině. Od konce 30. let 20. století směřoval svůj zájem na kresebné studie inspirované tanečním pohybem, převážně neklasických pohybových technik, a to především ve škole moderního tance J. Jeřábkové. Během tohoto období pravidelně svoji tvorbu vystavoval. Malbě se věnoval jen příležitostně, stejně jako grafice, kterou se intenzívně zabýval pouze v grafické třídě a krátkém následném období.Zásadní je jeho výtvarná práce pro knihu. Vynikl jako tvůrce obálek, ilustračních doprovodů i jako typograf. Podílel se na úpravě více než 170 knižních titulů v předních nakladatelstvích.Byl také prvním ředitelem prodejny Krásné jizby Družstevní práce, ve které působil také mnoho let jako knižní úpravce. Po roce 1948, kdy jeho tvorba nevyhovovala ideologickým nárokům nového režimu, se uzavřel do vlastního světa a jeho dílo vymizelo z veřejného i odborného povědomí. Až na pomezí 80. a 90. let 20. století připomenula jeho dílo Hana Rousová na přehledové výstavě českého neoklasicismu.text: David Chaloupka, Emanuel Frinta, Antonín Hamsík fotografie: Jiří Vaněk a archiv autora