Dva roky v hajzlu - Větříšek Lubomír

Ostříhat vlasy, zapomenout na svobodu, opustit holky i sny. A možná přijít o život.

Devatenáctiletý Luba nastupuje k výkonu základní vojenské služby do dalekého Bakova nad Jizerou, stejně jako jeho vrstevníci, jen nerad a z donucení. Dlouhé vlasy si stihne ostříhat ještě před nástupem do přijímače a o fesťácích a neoficiální muzice raději pomlčí. Jen to milované pivko mu bude na vojně scházet! To vše je ovšem pouze předehra. Píše se rok 1983 a všudypřítomná, nikým nekorigovaná šikana je nutným zlem. Nejednou při ní jde doslova o život.

Jak dlouho on i ostatní „bažanti“ vydrží, pokud mohou spát sotva dvě hodiny denně a musejí snášet úmorný hlad a nekonečnou ponižující dřinu a rituály? Je možné obejít vychytralé mazáky a získat na svou stranu velitele Janka? A co teprve když na vás někdo míří samopalem s ostrými? Nade vším visí otazník: z koho se pobytem v bakovské posádce stane muž a z koho naopak troska?   

–––

Vzpomínky Lubomíra Větříška na základní vojenskou službu na počátku osmdesátých let jsou mimořádným dokumentem z doby, kdy každý mladý muž musel počítat s jedinou jistotou — dva roky jeho života už navždy skončí v hajzlu. Knížka je povinnou četbou především pro pamětníky této doby, pro ty, kteří možná ještě mají doma založenou vojenskou knížku. Výjimečné ohlédnutí do časů, ve kterých se pod záminkou služby vlasti vyráběli „z chlapců chlapi“.

Do dveří vstupuje major ostrý jako břitva.

 „Soudruzi, vztyk — sednout. Vítám vás na dnešní slavnostní vojenské schůzi. Konečně se může uskutečnit, protože se ráčili dostavit poslední opozdilci, tedy až na jednoho.“

 Podívá se naštvaně do papírů před sebou. „Nějaký Vrána ještě nedorazil. Cíleně vás oslovuji soudruzi, nikoli vojáci, těmi budete až po složení slavnostní vojenské přísahy. A nyní povstanou tito soudruzi: Adamec Petr, Novák Jiří, Větříšek Lubomír, Zárychta Josef. Máte velké štěstí, pánové, že není válka. Za pozdní příchod k jednotce bych vás nechal okamžitě zastřelit. Nyní, v době míru, který tu máme díky vojskům Varšavské smlouvy, k vám budu velkorysý.“

 — ukázka z knihy