Daleko do ničeho (Básník Ivan Wernisch) - Petr Hruška

Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.