Chrousti na zábradlí balkónu (Vzpomínky na dětství)

Knížka „Chrousti na zábradlí balkónu“ je prvním pokusem Pavla Peciny o jakousi beletristickou faktografii nebo faktografickou beletrii a měla by být prvním dílem jeho zoologických „vzpomínek na život“.

Jinak se zabýval spíše odbornými publikacemi; kromě několika vědeckých článků o skupinách bezobratlých živočichů, které studoval v „univerzitní části“ svého života, to je velké množství popularizujících publikací z oborů entomologie, arachnologie, etologie, ekologie, chovatelství a ochrany přírody. Sám si dost považuje také série článků a sloupků, které vycházely v časopise Nika.

Z knižních publikací je možno zmínit 3 díly „Kapesního atlasu chráněných a ohrožených živočichů“ (SPN Praha, 1979–1990), „Kořeny zla“ (Vydavatelství Niky, 1994) a spoluautorství na knize „Život lesů“ (s profesorem J. Jeníkem, jedním z autorových guru – Albatros, Praha, 1986). Za zmínku stojí i několik statí v knize „Hmyz: chov – morfologie (editor Fr. Kovařík, Nakladatelství Madagaskar, Jihlava, 2000).

Zoolog Pavel Pecina se narodil v Praze v říjnu roku 1938. Díky vnímavým a tolerantním rodičům měl možnost od dětství rozvíjet své biofilní a biologické zájmy, což nakonec vyvrcholilo studiem na tehdejší biologické fakultě Univerzity Karlovy, kde obhájil entomologickou diplomovou disertaci na katedře systematické zoologie. Ještě před státnicemi nastoupil na místo zoologa do Východočeské zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde působil (včetně dvouleté vojenské služby) v letech 1961–1964.

Začátkem roku 1964 odešel do Prahy, kde dočasně zakotvil v Lidovém výrobním družstvu invalidů (později Dipře) , kde zhotovoval mikroskopické preparáty pro školy. V září mu bylo nabídnuto místo asistenta na katedře systematické zoologie, kterou jako její absolvent před třemi a půl roky opustil. V roce 1966 byl přeřazen na řádnou aspiranturu, v jejímž průběhu se zabýval taxonomií, ekologií a rozšířením jedné skupiny půdních roztočů. Aspiranturu a kandidátskou práci dokončil v roce 1969 a obhájil v roce 1971 (v Brně u profesora J. Kratochvíla).

Po skončení aspirantury nastoupil (v září 1969) do Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, kde měl na starosti péči o chráněná území, přípravu jejich vyhlašování a zoologickou problematiku ochrany přírody.

V září 1989 přešel do Zoo Praha, kde se věnoval (v prvních letech pod „hlavičkou“ Společného vědeckého pracoviště zoo a ČSAV) záchranným chovům a programům pro ohrožené druhy Československé republiky až do roku 1999, kdy odešel do penze.