U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev.
Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila.
Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky.
Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy. O tomto meziválečném období bojů o českou moderní hudbu bude pojednávat druhý díl této knihy.
Koupit
