Akademická věž ze slonoviny (Státní financování a autonomie vysokých škol 1849–1939)

Kniha si klade otázku po vzájemném vztahu akademických samosprávných privilegií a společenské zodpovědnosti vysokých škol. Přináší tím historické argumenty a zkušenosti do aktuálně probíhající debaty o stavu a perspektivách vysokého školství. Autoři zkoumají cestu, kterou prošlo tuzemské vysoké školství od modernizace univerzit v habsburské říši (1849) až po uzavření českých vysokých škol nacisty (1939). Tedy epochu, v níž vysoké školy dosáhly výjimečného postavení ve společnosti, garancí státního financování a velkoryse koncipované samosprávy, vše ovšem s očekáváním, že splní roli vizitky národní vyspělosti a expertního střediska inovací. Byly ve starém mocnářství školy s německým vyučovacím jazykem zvýhodněné na úkor škol českých? Byl výzkum realizovaný v češtině vůbec slučitelný s vysokými nároky kladenými na vysoké školy? Přesáhlo meziválečné Československo svým velkorysým přístupem k vysokým školám své hospodářské možnosti? Kniha provází čtenáře přístupnou formou prostředím vysokých škol, vysvětluje zvláštnosti jejich fungování a táže se, zda a jak vysoké školy naděje v ně vkládané naplňovaly.